Dom obesenca

Analogie k Černé kočce – v první části filmu cikánské prostředí specifikováno stejnými prostředky. Rychlé životní (i filmové) tempo, cikánské donkichotství, hádky, špína, velkohubost, touha po bezstarostném, upřímně – lživém životě. V druhé části filmu přichází naprosté odidealizování – křivé přísahy, loupeže, znásilňování. Cikánská Povaha oscilující mezi bezbřehou živelností a obyčejnou zrůdností. Staré a nové „cikánství“ (babička léčitelka x podnikatelé v Itálii), východ vs. západ (Jugoslávie x Itálie symbolizující peklo a pád). Organické snové scény, hrdina s nadpřirozenými schopnostmi – další typické Kusturicovy motivy. (15.11.2005)

Začátek filmu by se dal charakterizovat jako cesta do hlubin cikánské duše. Postupem času dostává film nový rozměr. Prodávání dětí do Itálie a Perhanův vzestup, který je ovšem diskutabilní a končí tragicky (stejně jako skončil i Perhanův herecký představitel v reálném životě). Vadou na kráse je značná délka a nevyrovnanost. Občas je problém vyznat se, jak se čas posunul kupředu a co se stalo. Na druhou stranu jsem to čekal daleko horší. 70% (28.05.2010)

Keď si postupne napozerávate Kusturicove filmy, tak vám začne dochádzať, že v podstate točí stále ten istý film dokola. Keď sa nad tým hlbšie zamyslíte, tak zistíte, že je to úplne jedno a že možno je to tak aj dobre. Mladý milujúci sa párik hľadá miesto vo svojej nekonformnej spoločnosti a v prípade Domu obesenca netušíte, kam ich ich snaha môže dohnať. Alebo kam vyústi na prvý pohľad nezmyselný nadprirodzený prvok. Neverte poradiu žánrového zaradenia kúsok hore, je to presne naopak a v oboch prípadoch sú žánre dohnané na maximum. Kusturica nie vždy dokáže zamávať s divákovými emóciami, viac sa mu to darí s humorom, ale v tomto prípade som sa cítil na konci skutočne vnútorne "pohnutý". Možno bude viacerým prekážať trochu prehnaná dĺžka, ja som si však na sebe uvedomil, že čím dlhšie trávim čas s hrdinami zaujímavých príbehov, tým viac mi prirastú k srdcu a čas tak nehrá žiadnu úlohu. No a nesmieme zabudnúť na neskutočnú goticko-renesančno- barokovú fotogéniu talianskych miest. (30.01.2014)

Je až s podivem, jak přirozeně dokáže "Fellini Balkánu" Emir Kusturica propojit ve svých dílech bláznovství a spiritualitu (či lépe řečeno magii) s ryzím zájmem o člověka. Režie je absolutně precizní (koneckonců Vávrova filmová škola), herci jsou výborní, Bregovičova hudba úžas budící, celek je nesmírně mnohovrstevnatý. Kusturica zkoumá nejen kulturu cikánského etnika, ale též zkorumpovatělost systému, stejně jako sílu sourozeneckého pouta mezi titulním hrdinou Perhanem, jenž oplývá telekinetickými schopnostmi, a jeho mladší sestrou. (27.01.2024)

Na konci jsem se ptal: tohle vážně spáchal Kusturica? Jistě že ano, je tu hodně poznávacích znaků - magický realismus, hudba, zvířata, co se chovají jako lidi, temperamentní Cikáni... Ale přesto je tenhle režisérův film v něčem jiný. Nabízí totiž až nezvykle pesimistický (a bohužel taky pravdivý) pohled na cikánskou komunitu, který vyrazí dech každému, kdo na Kusturicovy filmy chodí už automaticky jako na optimistické rozjuchané komedie. (03.08.2009)