Červenofúz

Coby obdivovatel hereckého umění Toshira Mifuneho a nadšený příznivec tvorby Akira Kurosawy jsem si "Rudovousem" doplnil mezeru ve znalosti jejich filmografie. Abych se vyhnul nicneříkajícím superlativům poznamenám jen tolik - tento snímek je nadčasovou lekcí etiky a obyčejné lidskosti a jeho první část, kdy přichází ke slovu osamělost a trýzeň umírání, snese srovnání s Bergmanovými "Šepoty a výkřiky". (22.12.2008)

Už před lety, kdy jsem ten film viděl poprvé, na mě hluboce zapůsobil, a když jsem teď dostal chuť si to připomenout, opět mě naprosto dostal. Někdo, kdo mě s tím filmem tehdy seznámil, o něm řekl, že to je podle něj asi nejlepší film všech dob. To na mě udělalo dost dojem, a osobně nemám problém s tím souhlasit. Geniální film, u něhož mi vlastně přijde tak nějak nepatřičné sem cokoli psát nebo o něm číst nějaké debilní komentáře, co si kdo myslí, protože mě to v tomto případě vlastně vůbec nezajímá. Toto je čisté filmové opium a já mu dobrovolně zcela podléhám. (07.10.2020)

S Kurosawovými snímky mám tak trochu problém, jednoznačně je považuji za nadprůměrné, ale nikdy mě nedokáží oslovit tak, jak bych očekával a to je i případ Rudovouse, který i přes pekelnou stopáž povětšinu času nenudí, ovšem divák se musí naladit na pomalý styl vyprávění a vykreslování lidských příběhů, které asi ne každému bude po chuti. (14.04.2008)

Červenobradáč (netuším prečo zmenili názov na Červenofúz, keď rozdiel medzi bradou a fúzmi by mal byť zrejmý aj zodpovedným úradníkom) je v poradí šiestym filmom Akiru Kurosawu, ktorý som videl. A jeden z najlepších. Dominuje mu herecký koncert Tošira Mifuneho. Stelesnil "osvieteného vládcu" malej chudobnej vidieckej nemocnice. Ani v Siedmich samurajoch ma nezaujal tak, ako v tomto filme. V Červenobradáčovi je množstvo dobre zapamätateľných epizód pomedzi ktoré sa ako niť tiahne vzťah mladého lekára k Červenobradáčovi: od averzie cez náklonnosť, obdiv až po nasledovanie. Často som si pri Kurosawových filmoch prial, aby mu niekto podaroval nožničky. Aj tentoraz. Nie však preto, aby film skrátil, iba vystrihol tú inštruktáž pre Seagala ako lámať údy. (22.01.2010)

Tak za prvé, mám rád Kurosawovy filmy a mám rád i Toshira Mifuneho... Jenže koukat na tohle tříhodinové dílko poté, co jsem v předchozích dvou týdnech díky ČT2 zhlédl Yojimba a Sanjura, bylo vážně utrpení. Režisér tu recykluje koncept u něho již několikrát viděný, jen v jiném hávu tentokrát podaný. Opět tu máme Toshifa Mifuneho v roli nepřístupného mrzouta, jenž je ale v jádru samozřejmě dobrý člověk s geniální bystrou hlavou. Také se tu znovu setkáváme s jakýmsi žákem/následovníkem (v minulých filmech zastoupený partičkou natvrdlých jedinců, zde máme pro pořádek jedince jen jednoho), kterému by měl Mifune v průběhu filmu promlouvat do duše a udělat z něho lepšího člověka. To by nebylo všechno tak zlé, přece jen Mifune je prvotřídní herec a už několikrát dokázal, že dokáže utáhnout i slabší režisérovy filmy. Bohužel ale právě v režisérovi resp. jeho scénáři je pro mě největší kámen úrazu. Film je neskutečně předvídatelný a všechny charaktery průhledně čitelné a uřvané (to se ale dá pochopit, když uvážíme, že je souží tak těžké nemoci, chudoba a vláda navíc nemocnici tvrdě uzavřela kohoutky, z nichž tekly dotace). Prakticky nikdo mě tu nijak zvlášť neupoutal kromě Rudovouse, jenž je ale, jak jsem již zmínil, jen další z kopií předešlých Mifuneho gerojů (ano, a i přes to, že je tentokrát povoláním doktor, tak i zde se setkáme s menší bitkou! zřejmě aby si přišli na své i fanoušci Kurosawových samurajských filmů). Žák je tu vlastně jen za blbce, na kterém si Rudovous pěstuje svoje ego, a ukazuje mu "svůj" správný svět. Studentova osobnost se zlepšuje po každém dokončeném případu, takže už cca. od půlky filmu vlastně víme, jak to s ním a ostatními dopadne. Uff. (25.12.2008)