Bay_watch

Myslim si, ze dalsi Nolanuv film bude trihodinovej zaber na neho jak masturbuje pred kukackovymi hodinami.

X-Men: Days of Future Past dobře fungují v jednotlivostech a určitých částech, ale jako celek se na mém žebříčku dostávají někam před nejhorší třetí díl. Film po parádní první půlhodině ztratí tempo, aby ke konci zase nabral tu pořádnou osudovou notu. Přistihl jsem se, že jsem při finále, které je spíše kecací než blockbusterově opulentní, skoro ani nedýchal, ačkoliv mi bylo jasné, jak to celé skončí. Tohle Singer fakt zvládl s přehledem. Za co bych mu ale dal velkou čočku je šílená překombinovanost děje a až nezvykle mnoho WTF logických lapsů, jež mě neustále vytrhávaly ze sledování a zabraňovaly úplné imerzi. Další klad předchozích filmů, a to práce s postavami, jejich vztahy a psychologií, se tu dostává někam na druhou kolej, přestože se to Singer snaží maskovat vzletnými proslovy a dialogy, které, pro někoho možná překvapivě, tvoří větší část filmu než akční scény. Ty jsou na jednu stranu velmi solidní, nápaditě využívají schopností postav (Blink!) a minimálně Quicksilverovo sólo se řadí k tomu nejlepšímu a zároveň nejvtipnějšímu, co jsem v blockbusteru za poslední roky viděl, při jejich sledování jsem se však neubránil pocitu samoúčelnosti. Celkově mi připadá, jako by Singer důsledkem více jak desetileté absence na mutantí režisérské sesli, ztratil se svým duchovní dítětem pouto. To, s menším puberťáckým extempore v podobě třetího dílu, úspěšně dospělo za dohledu otčíma Vaughna, ke svému biologickému otci už se však nezná. A já se jenom modlím, aby se Bryanovi podařilo najít si k němu cestu zpátky.

Gantz je typický příklad zmrvené adaptace mangy. Přitom tvůrcům hrálo prakticky vše do karet. Vybrali si jednu z nejoblíbenějších sérií, jejíž koncept a děj by se dal nejblíže přirovnat k Mužům v černém nebo RIPD, zatímco tady je to všechno ještě tak 10-krát bizarnější a s tunou explicitního násilí, nahoty a sexuálních narážek okolo... Takže čistá japonská paráda, žeo. Všichni jsme se těšili, až se to všechno pořádně rozpohybuje. (A nemyslím tím jen kozy Kishimoto.) Bohužel tady vaz filmařům zlomily chyby, které jsou u takovýchto pokusů až velmi časté, a proto se divím, že se stále opakují. Tím myslím zejména špatné časové rozvržení, přílišnou doslovnost, snahu mít tam všechno a lpění na věcech, které jsou sice v komiksu zábavné a mohou tam působit hrozně cool, jenže na celuloidu zkrátka a jednoduše nefungují a strašně bijí do očí. Nakonec tedy dvě hodiny sledujete film, ve kterém skupinka ubulených Japonců v úchylném černém latexu pobíhá po levných kulisách a neúspěšně se snaží předstírat boj s hrozně (pozor, neplést s "hrozivě") vypadajícími vesmírnými monstry, přičemž vy si jen celou dobu nevěřícně pokládáte otázku "Jak sakra dokážou nad těma potvorama pořád vyhrávat?! Vždyť jsou to všichni retardi!" A pomalu se vám z toho všeho dělá nevolno a cítíte se trapně, protože to ti herci a režisér berou tak zkurveně vážně!

Film tak špatný, že mě donutil po skoro dvou letech napsat komentář, abych před ním varoval všechny nevinné duše, které by mohla zlákat vcelku zajímavá premisa, v současné době atraktivní jihokorejské prostředi a hlavně toto absolutně zcestné hodnocení místních rejžomilů... Ano, přiznávám, že já sám jsem také skočil na špek a opravdu jsem si myslel, že se mi dostane nějaké milé oddechové teen detektivky alespoň srovnatelné s mým "guilty pleasure" Atentátem na střední. Ó, jak krutě jsem se mýlil. Tenhle kousek zkrátka nefunguje ani v jediné rovině, nedokáže vyvolat jedinou emoci, ba ani tu kapku napětí, které k thrillerům a detektivkám patří. Důvodem toho všeho je hlavně to, že je celý scénář úplně hloupý, blbý, debilní, lobotomizující a tak krutě kokotský, až to člověka s minimální inteligencí a selským rozumem musí rozčílit do běla. Dvojice hlavních hrdinů tu jedná zcela nelogicky a bezmozkovitě tak, aby se dostávaly do těch nejklišoidnějších thrillerových situací. Ano, nechybí tu vůbec nic včetně pátrání, nalezení vraha, útěku před ním (kam jinam než na střechu!) a finální konfrontace. Tohle všechno je ale realizováno tak směšně amatérsky, že jsem po celou dobu jen naštvaně a s nevěřícným pohledem zíral, co že se to děje, a nevěřil jsem vlastním očím, kolik se toho dá posrat. Měl jsem sto chutí vlepit každému z hrdinů i všem ostatním pár facek, aby se jejich mozky vzpamatovaly a začaly fungovat alespoň na té nejjednodušší bázi, leč nestalo se a já si vytrpěl nějakých 70 minut až do krutého finále, které skýtá jeden z prstu vycucaný cliffhanger a zřejmě tu nejtrapnější filmovou honičku hlavních hrdinů před vrahem, kterou jsem kdy za celý svůj život viděl... Nakonec bych se přeci jen rád opravil. Není pravda, že u vás tento film nevyvolá žádné emoce. V průběhu jeho sledování se ve mně mísily pocity rozčarování, ukřivděnosti, hanby a bezmezného hněvu a vzteku, které jsem musel trochu vyventilovat až tímto komentářem. Ta hořká pachuť na jazyku, že jsem zrovna okusil ten nejsmradlavější filmový exkrement za dlouhou dobu, ale nejspíš jen tak nevymizí.

Kdo by to byl řekl, že v roce, ve kterém šly do kin tři(!) velké komiksovky, třetí Transformers a poslední Harry Potter (všichni hezky v závěsu za sebou), se pro mě stane tou největší akční peckou film o bandě lupičů sedlající pár naleštěnejch kár. Divný, ale je to tak. Postavit proti sobě Vina Diesela a Dwaynea Johnsona ve stylu Heat byl od Justina Lina skutečně brilantní nápad. Ten jako by tady dělal veřejný konkurz na flek pro režiséra příštího Terminátora a při tom předváděl jeho producentům svoji všestrannou řemeslnou zručnost, ať už jde o loupeže vlaků, střílení, nebo honičky ve všech různých podobách, při kterých lehne popelem půlka Rio de Janeira. A abych pravdu řekl, po zhlédnutí Fast Five bych mu těch 300 milionů klidně přiklepl.

Tak tohle jsem Robu Reinerovi sežral i s navijákem. Režisér se zde na stará kolena rozhodl ohlédnout za svou nejúspěšnější tvorbou z let osmdesátých a povedlo se mu to zkrátka na výbornou. Dějová linka o dvou proměnlivě zamilovaných připomene Jak Harry potkal Sally (nebo i Evžena Oněgina, chcete-li :-) a zbytek... to je vlastně Stand By Me se všemi jeho proprietami, kterými si mě tehdá získal. Stejně tak jako v příběhu o putování party chlapců za mrtvým tělem, i zde se spoléhá na to, že divák kdysi měl jakési dětství a že bude po celou dobu alespoň částečně chápat a sdílet pocity hlavních protagonistů. Pokud totiž přistoupíte na všechna tato pravidla hry, film vám znamenitě poslouží jako stroj času, jenž vás přenese do doby, kdy city byly nejčistší, avšak v jejich vyslovení vám bránil stále ne dost obratný jazyk, a tak tedy často nezbývalo nic jiného, než se jen spokojit s mnohahodinovým zíráním na objekt svého zájmu; do časů, kdy ještě vůbec nezáleželo na tom, zda má ten druhý stejné koníčky, barák, pěkné auto nebo plnou šrajtofli, a kdy kytka (zde zastoupena stromem) dokázala spravit úplně všechno.

Na Náhradnících byste toho mohli najít hrozně moc, čeho se mohli chytnout, abyste je posadili zpátky na lavičku - přímočarej scénář ždímající sportovní klišé až na dřeň, postavy plochý jak japonská plavkyně... ale to, že byste se u nich nebavili a po zhlédnutí neměli chuť také s někým vytřít hřiště, to opravdu ne. Perfektní biják na večer před důležitým zápasem.

Tak za prvé, mám rád Kurosawovy filmy a mám rád i Toshira Mifuneho... Jenže koukat na tohle tříhodinové dílko poté, co jsem v předchozích dvou týdnech díky ČT2 zhlédl Yojimba a Sanjura, bylo vážně utrpení. Režisér tu recykluje koncept u něho již několikrát viděný, jen v jiném hávu tentokrát podaný. Opět tu máme Toshifa Mifuneho v roli nepřístupného mrzouta, jenž je ale v jádru samozřejmě dobrý člověk s geniální bystrou hlavou. Také se tu znovu setkáváme s jakýmsi žákem/následovníkem (v minulých filmech zastoupený partičkou natvrdlých jedinců, zde máme pro pořádek jedince jen jednoho), kterému by měl Mifune v průběhu filmu promlouvat do duše a udělat z něho lepšího člověka. To by nebylo všechno tak zlé, přece jen Mifune je prvotřídní herec a už několikrát dokázal, že dokáže utáhnout i slabší režisérovy filmy. Bohužel ale právě v režisérovi resp. jeho scénáři je pro mě největší kámen úrazu. Film je neskutečně předvídatelný a všechny charaktery průhledně čitelné a uřvané (to se ale dá pochopit, když uvážíme, že je souží tak těžké nemoci, chudoba a vláda navíc nemocnici tvrdě uzavřela kohoutky, z nichž tekly dotace). Prakticky nikdo mě tu nijak zvlášť neupoutal kromě Rudovouse, jenž je ale, jak jsem již zmínil, jen další z kopií předešlých Mifuneho gerojů (ano, a i přes to, že je tentokrát povoláním doktor, tak i zde se setkáme s menší bitkou! zřejmě aby si přišli na své i fanoušci Kurosawových samurajských filmů). Žák je tu vlastně jen za blbce, na kterém si Rudovous pěstuje svoje ego, a ukazuje mu "svůj" správný svět. Studentova osobnost se zlepšuje po každém dokončeném případu, takže už cca. od půlky filmu vlastně víme, jak to s ním a ostatními dopadne. Uff.

Něco jako kdyby Ned Flanders dostal svůj vlastní hranej spin-off a jeho žena přestala užívat antikoncepci

Až neuvěřitelně profesionální fanouškovský kraťas od asi toho nejfanatičtějšího batmanova stoupence. Kam se na tohle hrabou studiové AvP, AvP2 a jiní žabaři. Tohle je prostě crossover se vším všudy, který se drží všech jeho nepsaných pravidel. Takhle by to mělo vypadat, Marvele, DC a spol.! http://www.youtube.com/watch?v=Hjp0I_okX0w