Červenofúz

Akira Kurosawa si opět vybral velmi silný příběh, který se mu podařilo natočit poměrně komorně, ale přitom mu dát silný nádech, kdy vás bude zajímat, jak to dopadne, jak se vztahy mezi postavami vyvinou a jaké budou následky jejich chování. Toširó Mifune vy zde dobře vypadal i v barvě, hlavně kvůli názvu. (27.05.2016)

Už před lety, kdy jsem ten film viděl poprvé, na mě hluboce zapůsobil, a když jsem teď dostal chuť si to připomenout, opět mě naprosto dostal. Někdo, kdo mě s tím filmem tehdy seznámil, o něm řekl, že to je podle něj asi nejlepší film všech dob. To na mě udělalo dost dojem, a osobně nemám problém s tím souhlasit. Geniální film, u něhož mi vlastně přijde tak nějak nepatřičné sem cokoli psát nebo o něm číst nějaké debilní komentáře, co si kdo myslí, protože mě to v tomto případě vlastně vůbec nezajímá. Toto je čisté filmové opium a já mu dobrovolně zcela podléhám. (07.10.2020)

Z toho mála fakt o Kurosawovi, která jsou pro mne dostupná, se zdá být zřejmé, že tento film svým způsobem jakoby uzavíral režisérovo dílo. Jeho hlavní téma, za které lze považovat stopování modernosti a lidství v novějších japonských dějinách (v zásadě nejde před éru šogunátu, tj. jen výjimečně pod rok 1600), je v tomto případě aplikováno na péči o nedotknutelné, ty z nejhlubšího dna japonské společnosti. Kurosawovo nahlížení za kulisy slov gejša, šintoismus, samuraj, bonzaj je důsledné a ve své břitké kritičnosti poprávu nemilosrdné. Hloubka a důkladnost jeho introspektivy jsou mimořádné a ovlivňují i pojetí děje, které se z evropského hlediska může jevit jako zvlášť statické. Na hodnotách a přínosu filmu to však pro zasvěceného diváka, připraveného naslouchat i vnímat, nemění nic. (27.08.2007)

Už jsem delší dobu dobu neviděl žádný snímek z japonské produkce, a tak se mi trochu po Kurosawovi a hlavně Mifunem začalo stýskat, a proto jsem zvolil Rudovouse. I přes to, že to má tři hodiny, které se hlavně zezačátku trochu vlečou dávám nejvyšší hodnocení, protože se jedná o skvělý film. Může to znít trochu divně, ale na Kurosawovi mě vždycky hodně bavilo hlavně ztvárnění počasí. Je úžasný, jak krásně dokáže Kurosawa natočit sníh a déšť nebo jak krásně doplní interiérovou scénu zvuky foukajícího větru. Toshiro Mifune se představí v pro něj trochu netradiční roli, kterou ale zvládá zcela bravůrně. Namísto nejrůznějších typů samurajů si zahrál doktora Rudovouse, matku Terezu s rudým plnovousem, člověka tak charakterního, altruistického a nezištného, že to snad ani není možné, který ještě navíc svou dobročinnost maskuje za nepříjemné a drsné vystupování. Pomáhá všem pacientům i doktorům a to jak s jejich zdravotním stavem, tak i s jejich osobními problémy a když je potřeba tak zláme kosti i partičce pasáků. Zkrátka Sv. Rudovous :-)) (03.09.2009)

Společně se Sedmi samuraji nejlepší Kurosawův snímek. Příběh mladého lékaře nastupujícího na zkušenou do nemocnice pro chudé je strhující a dokáže zaujmout především díky osudům obyčejných lidí. Přes tři hodiny stopáže vůbec nenudí a nebýt do filmu nezapadající jedné bojové scény, tak ani není co vytýkat. Není zde ona otravná teatrálnost, která "zdobí" některé jiné snímky tohoto japonského velikána, pro zdlouhavost tu také není místo a snad poprvé je u Kurosawova snímku dobře využitá hudba. Výsledek je sice jednoduchý a komorní, ale v tom je právě jeho síla a největší přednost, jelikož se může naplno soustředit na osudy, chování a pohnutky jednotlivých postav. Všichni herci hrají skvěle, ale jednoznačně nejlepší je tradičně charismatický Toshiro Mifune ve své životní roli zdánlivě despotického lékaře s dobrým srdcem. Důkaz, že výtečnému filmu stačí pár herců, dobrý scénář, pár interiérů a naprosté minimum exteriérů. Humanistický snímek, který patří k vůbec nejlepším japonským dílům. Škoda, že Rudovousem po šestnácti společných filmech skončila jedinečná spolupráce dnes již legendární dvojice (nejen) japonské kinematografie. (03.02.2007)