Hádaj, kto príde na večeru

Já vám nevím. Je to slušný film, to ano. Ale odvázaný z něj nejsem. Myslel jsem si, že když rodiče, kteří se vyrovnávají s černošským zeťem, hrají Tracy a Hepburnová, bude to jaksi živější, konfliktnější, chytřejší podívaná. Celé mi to spíš připadá jako instruktážní video pro potenciální rasisty. "Jak se správně chovat k afroamerickým spoluobčanům" nebo tak něco. Zajímavější je, že si autoři vůbec dovolili naznačit možnost rasismu z druhé, černošské strany. V šedesátých letech, době velkých rasových nepokojů! To je jistě odvaha, ale zdá se mi, že se tím sami tak nadchli, že zapomněli na jiné věci, jako třeba ujasnit si žánr. 60% (26.01.2006)

Sidney Poitier znovu otevřeně podporuje sebevědomí černochů stejně jako v jiných svých snímcích (V žáru noci). Hollywood se chytá vážného tématu a reaguje jím na bouřlivé rasové nepokoje v neklidných šedesátých letech. Slušnou a dobře situovanou měšťanskou rodinu překvapí příjezd dcery se snoubencem. Je milý, je inteligentní, je dobře vychovaný, je doktor – ale je černoch. Snímek čerpá ze spontánních reakcí rodičů (na večeři přijedou i ti jeho), výsledek je nicméně spíš klouzáním po povrchu, než cíleným zachycením nemalého rasového problému. Dramatu nicméně přidávají body výtečný Poitier nebo Spencer Tracy (už vážně nemocný, umřel krátce po dokončení filmu). 75% (04.07.2015)

Konečně vím, podle čeho byla natočena překvapivě vtipná komedie Guess Who (2005) s Ashtonem Kutcherem, která mi byla chápáním bližší. Nemám ponětí, jaké byly v roce 1967 předsudky vůči černochům, marně vzpomínám, kdy měl Martin Luther King svůj známý projev. A o to cennější je pro mě tahle konverzační komedie, která se tehdejší situaci snaží nastínit. Nechybí v ní vážnost ani inteligentní humor, takže u mě spokojenost. Jen tak mimochodem jsem tu slyšel patrně nejdelší filmový monolog, co znám. Bohužel jeho autor Spencer Tracy se premiéry filmu nedožil. (10.06.2009)

Dnes už možná ne tak do očí bijící, ale stále zatraceně aktuální dílko o ideologickém pokrytectví a předsudcích, které jsou nám vryty pod kůži ať chceme či ne. Prakticky divadelní formát, tři legendy hollywoodských luhů a hájů a jeden velký, dlouhý rozhovor s optimistickým (leč vůbec ne revolučním) poselstvím na konci. V pomyslném souboji hereckých výkonů na mě nejsilnějším dojmem působila aristokraticky soucitná Hepburnová, v těsném závěsu Poitiers, král sympatií, s kterým snad musí soucítit i kdejaký rasista... Na Tracym sice jde poznat, že mu v době natáčení rychle ubývalo sil (sedmnáct dní po dokončení snímku zemřel), může však být na svůj poslední pomník právem pyšný. Katherine Houghton v roli mladé Joey Dryton mě zaujala snad jen svou podobou mladé Hepburnové (ve skutečnosti jde o neteř a tetu). Podnětné. A schválně si položme otázku - jak by reagovali naši rodiče (ev. jak bychom reagovali my, pokud by šlo o naše děti), kdybychom si domů přivedli romskou nevěstu? 80% (05.11.2007)

"Nemyslím si, že by na všechny mé námitky stačily čtyři hodiny." Nechci vypadat jako rasista, ale když si bílá holka přivede domů opáleného mladíka, jehož jedinou předností je velikost přirození, tak k tomu mám jisté výhrady. Pokud si však přivede vzdělaného a slušně vychovaného doktora, tak je mi úplně jedno, jestli je černý, žlutý nebo zelený s růžovými puntíky. Tady se však bílým rodičům nelíbí černoch, černým rodičům zase běloška a všichni se bojí budoucích problémů svých dětí. A já jsem se bavil zejména tím, jak byla slečna bez předsudků vychována a najednou rodiče odmítali nést následky své výchovy. To bylo velmi poučné. A taky jsem byl nečekaně zasažen myšlenkou o tom, že mám dětem dávat a nic od nich nečekat. Já už jsem totiž dostal od svých rodičů a oni budou dávat zase svým dětem. To má logiku, takže jsem si z této konverzačky odnesl i něco do života. (13.11.2018)