Wonder Woman 1984

Zřejmě nenapíšu nic objevného, ale beru to jako osobní výpověď. Při této nastalé situaci můžeme být rádi za víceméně libovolný blockbuster a ještě před pár měsíci by mě vůbec nenapadlo, že se velikán typu Warner Bros rozhodne nakopnout své cash-flow takto razantním způsobem a naservíruje nám všecky své velké filmy následujícího roku (které z velké části už tak odkládal a měli jsme je vidět letos) jak v tom zbytku otevřených kin, tak i na HBO MAX. A po nepříliš uspokojujících finančních výsledcích Tenetu z kin tu máme první vlaštovku, což měl být velký vánoční dárek, ale jak už zřejmě všichni zjistili, minimálně podle modré barvy zde, nějak se to úplně nepovedlo. A mě teda strašně zaráží, jak se to mohlo u jednoho z nejdražších typů blockbusterů, které tvoří ti nejlepší lidi z oboru a tvůrci, jež připravují už druhý díl, stát. Ale je tomu tak a Patty Jenkins si to za rámeček nedá, místo toho si naplní kapsy těmi milióny, které dostane za bleskurychle odsouhlasený třetí díl v její režii. A mě to celkem dost mrzí, jelikož hlavní problém WW84 vidím v bezkrevné režii a nesmyslně nabobtnalé stopáži. Jsem si jist, že pro mnoho lidí bude scénář filmu výškrabek těch nejprovařenějších a nejnudnějších klišé a ačkoliv s tím do jisté míry souhlasím, k této komiksovce vlastně přesně tohle sedí a mnohdy až nesmyslně obsáhlý fanservis plný postav, věcí a událostí z komiksových sešitů (potitulkovka byla už i na mě moc, ale jsem si jistý, že pamětníky potěšila) mě vlastně nerušila a jen jsem si odškrtával jednotlivé body, které ještě nestihla obsáhnout jednička (ano, tolik propíraná neviditelná stíhačka). V obsazení bych nakonec problém neviděl, i když mi celou dobu přišlo, že postava Kristen Wiig neměla být úplně pokročilá čtyřicátnice, ovšem na druhou stranu respekt za elán; Gal Gadot a Chris Pine se již v originu ukázali jako to nejlepší ze světa Amazonek a zprvu mě štval Pedro Pascal se svým příšerným přehráváním, nicméně se nakonec ukázalo, že svou pravou tvář teprve ukáže a jeho otcovská linka mě na konci k mému překvapení dojala (i když opět narvaná klišé typu běhání k sobě přes louku). A i když tohle všechno píšu, mám pocit, že ani když je člověk imunní vůči všem prozrazeným informacím o příběhu kvůli dvojnásobnému odložení premiéry a natahovaným hypem, ho tu zkrátka nic moc nemůže překvapit a jedná se o pouhou spotřebku, která...což je hlavním důvodem mého lehce nadpůrměrného hodnocení, nijak nestrhne a v určitém bodě začne i dost člověka unavovat. Nicméně hateři Snydera a temného finále prvního dílu si jistě užijí onu přebarvičkovanost 80.tých let, což bylo mimochodem asi to nejvíc vykonstruované rozhodnutí, o němž vedení patrně jednalo na začátku projektu; protože osmdesátky prostě pořád letí...zatím 60% a jakmile Pes dovolí, dám tomu šanci v kině. (29.12.2020)

Když 1984, tak se vším všudy, řekli si asi Patty Jenkins a spol. a druhou Wonder Woman napsali a natočili přesně tak, jak by vypadala před 37 lety. Tedy s pohádkovou zápletkou, ve které dojde i na hrozbu studené války a na vítězství těch nejdůležitějších lidských hodnot, s hlavní (polo)božskou hrdinkou, která rozdává úsměvy na všechny strany, padouchy likviduje bez zabíjení (meč a štít vůbec nečekejte, jedinou Dianinou zbraní je laso) a sama se trápí nešťastnou láskou, se superprohnaným a zábavným padouchem, jehož plán vzbuzuje cukání koutků, a jen s několika akčními scénami, na něž se ale nemusí vůbec dlouho čekat, jak si někteří stěžují, protože to mezi nimi je prostě pořád zábava. Vážně se mi tohle pojetí líbí. Gal Gadot si odlehčenou polohu vyloženě užívá, naprosto skvělý je Pedro Pascal, který Maxe Lorda hraje úplně stejně jako hrál Gene Hackman Lexe Luthora, Chris Pine má zase komediální talent a krásně se všemu pořřád diví, no a klobouk dolů před postupně Kristen Wiig, jejíž Barbara se zase očividně inspirovala Selinou/Catwoman v podání Michelle Pfeiffer a která se postupně proměňuje bez jakýchkoliv efektů, pouze díky svému herectví a čím dál zvířečtějším kostýmům. Na závěr musím udělat něco, co jsem dlouho neudělal, a to pochválit i hudbu Hanse Zimmera, který na jedničku mixuje williamsovský orchestr plný jásavých supermanovských fanfár s morricconeovskou romantikou, dobovými synťáky a svým typickým hukotem (a Lvím králem). (16.04.2021)

Oni to scenáristi s motivem dvousečnosti “splnění jakéhokoliv přání” mysleli dobře. Šlo na něm vystavět myšlenkově hutný příběh. Nevadilo mi ani čekat 80 minut na první akční scénu po té úvodní. Když je se na co koukat a je to hezky hollywoodsky zpracované (čehož jsme v roce 2020 mělo poskromnu), rád si počkám. Jenomže jako poměrně dlouhý celek je WW84 dramaturgicky roztěkaná, někdy zbytečně pomalá a jindy příliš rychlá, a hlavně ve zpracování onoho námětu až sebeparodicky naivní. Třetí - hodně guilty pleasure hvězdu - dávám jenom pro moji slabost ke Gal Gadot, kterou mám jako Wonder Woman ještě raději než nejoblíbenějšího Avengera. A za Zimmera, který je zde na (dalším) vrcholu. Úžas a nádhera, jedu ho teď každý den a některé tracky 2-3 krát za sebou. (06.01.2021)

Jednotlivosti jsou lepší než celek, což je opak toho, o co se filmaři většinou pokouší. Platilo to z velké části i o jedničce, ale té se jaksi podařilo z toho vybruslit líp - tady působí návaznost všeho od scén až po motivy hodně divoce a náhodně, jako by z toho už tak dlouhého filmu bylo hodně materiálu vystříháno. Sice si cením toho, že ten film vypadá jinak, než komiksové filmy většinou vypadají (pokud něco k životu nepotřebuju, tak miliontou variaci na Marvelovku), stejně jako si cením těch pokusů prozkoumat nějaké ne úplně tradiční motivy - snaží se to opravdu o něčem nepovrchním a smysluplném být. Je skvělé, jak ten film přijal pozitivitu a naivní hrdinskost scény ze země nikoho z jedničky a závěrečná katarze je dost uspokojivá. Ale i tak... bylo by potřeba víc myslet na to, aby to uspokojivěji drželo pohromadě. (26.12.2020)

Kdo čeká 150 minut těžkotonážních superhrdinských orgií, bude nevyhnutelně zklamaný. Během celého filmu jsou prakticky jen čtyři akční scény, přitom za zmínku stojí jen ta s konvojem (protože akční scény s přepadením ozbrojeného konvoje stojí ve velkých filmech za zmínku snad vždy). Zápletku je snadné obvinit z pohádkové naivity (na nějakou dospělou temnotu v duchu Temného rytíře či komiksů Alana Moorea tady opravdu nenarazíte), záměr Patty Jenkins upřednostnit před atrakcemi a blyštivým pozlátkem ušlechtilé ideje a hodnoty ale v žádném případě neodsuzuju. Ostatně zkoušet si hrát na (v současnosti velmi módní) dospělost a temnotu skrze postavu Wonder Woman, která patří mezi ty nejanachroničtější, nejplošší a nejsměšnější slavné komiksové superhrdiny (viz srandovní a laciný kostým a to její "laso pravdy", bože!), by dopadlo tragicky možná už z principu. Oceňuju, že se příběh soustředí jen na pár postav, jichž všech se ústřední téma bezprostředně dotýká, a film tak otravně neuhýbá k zbytečnostem a slepým uličkám. A stejně jako v jedničce i zde je tím nejlepším duo Gal Gadot/Chris Pine (ostatně daná zápletka dostala zelenou možná právě kvůli umožnění jeho návratu) - těm dvěma to spolu prostě sluší, takže na jejich společné (romantické) scény se kouká opravdu příjemně. A finále se mi líbilo, protože jeho epičnost a osudovost tentokrát naprosto nijak nesouvisí s množstvím a kvalitou triků, padajícími mrakodrapy a dalšími obdobnými neduhy současných komiksových blockbusterů. Druhou WW si tak lze (do jisté míry) užít, jen to zkrátka není další monumentální akční běsnění, ale staromilská romantická fantasy. P. S. Z hudby z celého filmu mi utkvěla jen geniální skladba The Surface of the Sun od Johna Murphyho ze Sunshine. A to si velký Hans Zimmer za rámeček tedy rozhodně nedá...! 65 % (31.12.2020)