Pri bráne večnosti

Umělecký film o umělci, který je zároveň pro diváka nejpřístupnějším filmem, jakým jen mohl být. Willem Dafoe je skvělý a jeho převtělení do Van Gogha je dokonalé. Režisér tu ale nešetřil jen jeho hereckým výkonem, ve filmu se mu totiž v dílčích rolích objeví celá plejáda neméně zajímavých herců, kteří film notně ovzláštňují. Nebýt mnohdy až výrazného uměleckého zaměření, byl by film na plný počet. Na druhou stranu zase nelze říct, že by tenhle kousek nebyl výstřední a to mu nezvyšovalo punc originality. (16.02.2019)

Duša umelca, a obzvlášť maliara je niekedy záhadou aj pre neho samotného. Preto sa pýtam. Komu je, kurva, tento film určený? Bezbrehá nuda, samoúčelné scény, kokotné dialógy o hovne, žiadna gradácia, proste nič, čo by vás na tom filme bavilo. Nič. Zhola nič! Vo veľmi slabom oscarovom ročníku by to možno, hovorím veľmi možno stačilo na sošku, ale tento rok, Dafoe sorry jako. Utrieš naprázdno. Neviem, možno len ja som divný a nepochopil som to, neprečítal som medzi riadkami tú emóciu alebo o čo tam išlo, ale ten film mi viac zobral ako dal. 1 z 5 (04.02.2019)

Další z meditací nad Vicentem van Goghem. Ne přímá, zprostředkovaná jiným malířem, Julianem Schnabelem, ale i Willemem Dafoem, bez něhož by veškerá drobnokresba mohla přijít vniveč. Rozvažovat o van Goghovi (ale i jiných, kteří nevzali svůj osud do rukou, ale vzali ho z ruky - Vincent tvrdí, že z boží), a jeho obrazech, které se rozutekly do světa jako nezvedené děti, je jako uvažovat o části (nevelké) sebe sama. Van Gogh, podobně snad i Franz Kafka (nebo Jimmi Hendrix), tvořili vlastní světy, protože nedovedli jinak, protože když malovali nebo psali nebo hráli, nemuseli myslet (viz jeden z filmových dialogů) na svět, do kterého byli vrženi, a o jehož pochopení - za svůj krátký život - nepříliš úspěšně usilovali. Jejich nepragmatičnost a jejich pozdější (bohužel posmrtná) sláva nám budiž alespoň vztyčeným malíčkem v našem bonvivánství a dlouhověkostí. (09.08.2019)

Člověk, příroda, věčnost. Procítěný, vizuálně i scénáristicky promyšlený portrét umělcě, z hloubky temnoty prožívajícího paprsky světla. Psychické stavy, ať již úzkosti nebo poetického snění, Schnabel zručně a pro diváka srozumitelně vyjadřuje souhrou všech základních filmařských prostředků které má k dispozici. Umělec, který žije jenom pro malování, uspokojivě zodpovídá přesně ty existenciální otázky, které vás v kontextu s tajemnou historickou osobností jeho jména zajímají. Všechny odstíny jeho nálad a myšlenkových pochodů jsou řečeny nebo naznačeny v mozaice s vyzrálou tematickou komplexností, příslušnou věci znalému režisérovi. A filmu odevzdanému, podnět chápajícímu Willemu Dafoeovi. Zde si i největší evropské hvězdy rády zahráli za catering. Malá filmová klasika. (08.04.2019)

Tváří v tvář rovinaté krajině nevidím nic, než věčnost. Jsem jediný, kdo to vidí? Ne, nejste, pane Van Gogh, já to v ní vidím taky. A vůbec si po tomhle filmu myslím, že kdybych se s Van Goghem někdy potkal, evidentně bychom si měli co říct. Každopádně co se hodnocení filmu týče - představte si, že někdo natočí film o malíři , který má obrovskou lásku k přírodě a polím, celý ten film je plný hlubokých dialogů a vět, úžasných myšlenek, odehrává se v nádherné přírodě, celé je to až duchovní - ale celé je to naprosto příšerně natočené, že to celý film z části zabije. Já to chápu, někdy to experimentování rozhodně nebylo samoúčelné (třeba když si na začátku sundává boty, kamera zabírá zblízka podlahu a i když to vypadá hrozně, má to svůj účel, jelikož je to vlastně předzvěst obrazu, který Van Gogh o pár minut později namaluje), ale chvílemi se na to nedalo dívat. Navíc film o takovém malíři by měl být hlavně poetický, tohle experimentování se k němu nehodí ani náhodou. Je to jediná vada tohohle filmu, ale bohužel je obrovská. Jinak je ten film ale dost zdařilý, jsou v něm chytré dialogy, zahrané je to naprosto perfektně (a opět obdivuji Dafoea, protože opět, stejně jako třeba v The Florida Project, dokázal psychiku Van Gogha zahrát jenom mimikou - a po tomhle filmu si ho jdu přidat do oblíbených herců, protože kolik herců tohle svede?) a kdyby to nemělo tak příšernou kameru, tak se ani na moment nenudím. Dokonce je tam i pár skvělých scén, bohužel ne dobře natočené - hodně se mi líbila ta, ve které Van Gogh přijde poprvé na pole, je naprosto nadšený a sype na sebe hlínu. Dále se mi líbila s tím knězem a ta s nedomluvenou návštěvou školáků. Ale nejlepší jsou zde ty scény, ve kterých si Van Gogh užívá poetiku krajiny - to samé mám i já, protože já jsem schopný stát v poli třeba dvě hodiny, jen se rozhlížet okolo sebe a jsem šťastný. Blbě se to vysvětlujete, ale pokud to chcete nějak pochopit, koukněte na tenhle film, protože tady dostanete odpověď, proč to proboha dělám. Fakt škoda té kamery, protože ten film dost zkazila a i když se mi nakonec líbil, nevím, jestli bych si ho pustil znova. Silné 4* (21.03.2020)