Pri bráne večnosti

Tváří v tvář rovinaté krajině nevidím nic, než věčnost. Jsem jediný, kdo to vidí? Ne, nejste, pane Van Gogh, já to v ní vidím taky. A vůbec si po tomhle filmu myslím, že kdybych se s Van Goghem někdy potkal, evidentně bychom si měli co říct. Každopádně co se hodnocení filmu týče - představte si, že někdo natočí film o malíři , který má obrovskou lásku k přírodě a polím, celý ten film je plný hlubokých dialogů a vět, úžasných myšlenek, odehrává se v nádherné přírodě, celé je to až duchovní - ale celé je to naprosto příšerně natočené, že to celý film z části zabije. Já to chápu, někdy to experimentování rozhodně nebylo samoúčelné (třeba když si na začátku sundává boty, kamera zabírá zblízka podlahu a i když to vypadá hrozně, má to svůj účel, jelikož je to vlastně předzvěst obrazu, který Van Gogh o pár minut později namaluje), ale chvílemi se na to nedalo dívat. Navíc film o takovém malíři by měl být hlavně poetický, tohle experimentování se k němu nehodí ani náhodou. Je to jediná vada tohohle filmu, ale bohužel je obrovská. Jinak je ten film ale dost zdařilý, jsou v něm chytré dialogy, zahrané je to naprosto perfektně (a opět obdivuji Dafoea, protože opět, stejně jako třeba v The Florida Project, dokázal psychiku Van Gogha zahrát jenom mimikou - a po tomhle filmu si ho jdu přidat do oblíbených herců, protože kolik herců tohle svede?) a kdyby to nemělo tak příšernou kameru, tak se ani na moment nenudím. Dokonce je tam i pár skvělých scén, bohužel ne dobře natočené - hodně se mi líbila ta, ve které Van Gogh přijde poprvé na pole, je naprosto nadšený a sype na sebe hlínu. Dále se mi líbila s tím knězem a ta s nedomluvenou návštěvou školáků. Ale nejlepší jsou zde ty scény, ve kterých si Van Gogh užívá poetiku krajiny - to samé mám i já, protože já jsem schopný stát v poli třeba dvě hodiny, jen se rozhlížet okolo sebe a jsem šťastný. Blbě se to vysvětlujete, ale pokud to chcete nějak pochopit, koukněte na tenhle film, protože tady dostanete odpověď, proč to proboha dělám. Fakt škoda té kamery, protože ten film dost zkazila a i když se mi nakonec líbil, nevím, jestli bych si ho pustil znova. Silné 4* (21.03.2020)

No konečně kurvadrát !!!.. Po asi deseti filmech se Van Goghův příběh konečně dočkal zpracování které není sentimentální, bulvární, ploché, necpe ho do stereotypní škatulky, neopakuje dávno zavrhnutou povídačku o sebevraždě atd.. Není to film o symbolu, archetypu, legendě či heslu v enciklopediích.. Tohle je prostě jen naturalistická a soustředěná studie duše člověka který toho vnímal jaksi více než mohl pobrat. Po povrchním a kýčovitém Loving Vincent jsem byl přesvědčený, že tento příběh je zase na dalších, minimálně deset let zabitý a jsem rád, že jsem se mýlil. Podobně úžasný a diváky poněkud chladně přijatý byl i Gauguin (2017). Holt, kde to jde opravdu na dřeň, tam je to náročnější (a tím automaticky nediváčtější). (09.02.2019)

Kamera je sice nádherná co se týče světla, barev, záběrů, které přímo kopírují Vincentovo díla, ovšem zároveň epileptická, překrytá filtrem, což zase kopíruje Vincentův stav duševní, čili jsem asi po půl hodině projekce byla zralá na uříznutí ucha taky. Willem byl jako van Gogh skvělý, mně nevadilo, že zahrál sedmatřicetiletého muže, protože ten byl ve své době zbědovanější víc, než současný sedmdesátník. Líbily se mi dlouhé záběry v polích, lukách, mimořádně mi sedla černobílá sekvence (vlastně spíš infra) Vincentovo plastických-jakoby hliněných obrazů, jak je ostatně popisoval i Gauguin. Hezky tvůrci naznačili, že existuje domněnka, zda neměl geniální malíř, krom psychických potíží i poruchu barvocitu, což by odpovídalo jeho způsobu malby. Na dotaz, proč maluje zrovna takto, malíř za svého života opakovaně tvrdil, že on to takto vidí. A maluje jen to, co vidí... Výrazně podobně vidí lidé barvoslepí. Odpovídala by tomu i nezvyklá sytost barev a způsob použití štětce. Pojetí Vincentovy smrti mě nijak nevyrušilo. Nikdy nebyla pořádně vyšetřena a přestože byl psychicky nemocný, nebo měl propady nálad v důsledku absťáků, v době svého skonu byl přes dva měsíce stabilizován, radostně tvořil, cítil se dobře, jedl, spal, žil ve společnosti pana doktora, který s osamělým mužem rád mluvil o duši i o tvorbě. I přes zkratkovité jednání je divné, že se zastřelil zrovna v období, kdy mu bylo fajn, což se potvrzuje i v dopisech Theovi. Hypotéze neúmyslného zabití se věnuje i nádherný animák S láskou Vincent osobně s tím nemám s problém. Roztřesená kamera mi ale vadila a ani Oscar mi v roli Gauguina neseděl. Neměl v očích uměleckou posedlost tvorbou, nečišela z něj nebezpečná živočišnost, rivalita, která mu v reále bývala motorem. Mads byl senzační, ten rozehrál na malém prostoru naprosto nezapomenutelnou chvíli, nádherné! No a co se týče účetní knihy... Najít tohle? Šleha, jak hovado. Jak pravil Lautrec: "Svět, který nosil Vincenta, nemůže být tak špatný." (17.11.2021)

Umělecký film o umělci, který je zároveň pro diváka nejpřístupnějším filmem, jakým jen mohl být. Willem Dafoe je skvělý a jeho převtělení do Van Gogha je dokonalé. Režisér tu ale nešetřil jen jeho hereckým výkonem, ve filmu se mu totiž v dílčích rolích objeví celá plejáda neméně zajímavých herců, kteří film notně ovzláštňují. Nebýt mnohdy až výrazného uměleckého zaměření, byl by film na plný počet. Na druhou stranu zase nelze říct, že by tenhle kousek nebyl výstřední a to mu nezvyšovalo punc originality. (16.02.2019)

Pekná práca so svetlom a kamerou, pán režisér. Už od prvých minút filmu ste nám dali možnosť ochutnať Vincentovu dušu a prijať myšlienku, že to nebol obyčajný človek s obyčajným pohľadom na svet okolo seba. Nádherná alegória – pohľad na „umierajúce“ slnečnice. Príbeh je poňatý takmer ako dokument. Kamera akoby sa nachádzala na úrovni Vincentových očí – ak sa s niekým rozpráva on, vnímate to, akoby ste s dotyčným človekom viedli dialóg vy. Alebo je kamera na úrovni očí niekoho, kto putuje s ním, ako jeho imaginárny priateľ. „Prečo to maľuješ?“ „Čo?“ „Tie kvety. Prečo ich maľuješ?“ „Nie sú vari krásne?“ „Áno, sú krásne. Určite. Oveľa krajšie, ako ten obraz“. „To si myslíš?“ „Áno“. „Možno máš pravdu. Ale tieto kvety zvädnú a vyblednú, ako všetky ostatné“. „Áno, to vie každý.“ „Ale moje zostanú večné.“ „Si si istý?“ „Prinajmenšom budú mať šancu“. „Mohol by si namaľovať mňa...“ „Prečo nie?“ „Možno tiež zostanem navždy mladá!“ „Dokonca Ťa môžem namaľovať mladšiu!“ „Nie, to by nebolo správne.“ Poetika, kocháte sa krásami francúzskeho vidieka spolu s Vincentom, až do takých detailov, že cítite spolu s ním poryvy vetra, ktorý sa hrá so steblami trávy a uvedomujete si tú túžbu, vnútorný tlak, ktorý ho núti zachytiť čaro chvíle, to svetlo, vánok, priam až vôňu polí. „Tvárou v tvár rovinatej krajine, nevidím nič iné, iba večnosť. Som jediný, kto to vidí? Existencia nemôže byť bezdôvodná!“ „Niekedy si hovorím... Možno... Možno... Možno si (Boh) vybral len nesprávnu dobu. Možno Boh zo mňa urobil maliara pre ľudí, ktorí sa ešte nenarodili!“ (28.02.2020)