Misia

Nezapomenutelná výprava za pokáním do jihoamerických deštných pralesů, která se velmi záhy změní v názorový střet politiky, víry a svobody. Shrněme si základní body Misie. Ve filmografii Roberta de Nira není možné naleznout mnoho lepších hereckých výkonů, navíc životní role pro Jeremy Ironse a zdatně jim sekundují i ostatní herci. To co zde dokáží v první polovině a v samotném závěru tito dva jmenovaní uhrát téměř beze slov jen za pomoci pohledů... To je naprosto nepopsatelné. Inteligentní scénář na motivy skutečných událostí nepodceňující diváka a navíc příjemně duchovní rozměr, který je zachován aniž by se film uchyloval k nějaké náboženské agitce. Mnoho silných scén. Kupříkladu proslavené momenty tíhy Mendozova břemene či pochod Ironse v čele neozbrojených indiánů. Skvostná výprava, Oscarem oceněná kamera zachycující nádherné lokace a to vše zastřešuje dokonalá hudební kompozice génia Ennia Morriconeho. Jediný zápor Misie nastává v režii bojových scén, které jsou natočeny dosti bez šťávy. Ovšem naštěstí jich je minimum a až v závěru. Výsledek? Jeden z nejlepších snímků (nejen) osmdesátých let minulého století. (31.01.2007)

„So, your Holiness, now your priests are dead, and I am left alive. But in truth it is I who am dead, and they who live. For as always, your Holiness, the spirit of the dead will survive in the memory of the living.“ Boží nástroj zabíjí i pomáhá, ale samotný Bůh je v tom nejspíš nevinně, neboť dobrý člověk koná jeho jménem dobro, zatímco člověk zlý se za jeho jméno jen schovává a dobro koná v prospěch svůj.. Kdyby byl film po celou dobu tak silný, jako libovolná konverzace mezi úchvatnou dvojicí Irons a DeNiro, s pěti hvězdami bych neváhal ani vteřinu. A Morricone? Nejlepší misionář jakého znám. Kdyby mi jeho hudbu nepřiválo moře a vítr, rozhodně by byl můj život chudší. Škoda, že to samé nelze říct o vlivu kolonizujících Evropanů na domorodce Jižní Ameriky.. (07.10.2010)

"With an orchestra, the Jesuits could have subdued the entire continent." - musím oponovat - s takovými melodiemi, jaké složil mistr Morricone, není žádného orchestu zapotřebí. Mrazí už "jenom" z flétnové melodie. Když dostane slovo navíc sbor a perkuse, vzniká něco neskutečně krásného a monumentálního. Ve spojení s nádherně natočenou Brazilskou přírodou (nedotčené pralesy a hlavně monumentální Iguaçu) a slibným hereckým obsazením už chybí zdánlivě jenom kousek k dokonalému filmu. JENŽE - z příběhu se vyklubala na můj vkus tak trochu moc křesťanská agitka, takže nemůžu zcela sdílet zdejší nadšení. Sám o sobě by byl film na silnější 3*, ale za ty nádherné obrázky a hlavně za Ennia musím tu hvězdičku přidat. (26.07.2007)

Někdy je královnám souzen úděl Popelek a největším skvostům přiděleno místo na nejzapadlejší a nejzaprášenější polici, kde je potenciální pátrač objeví pouhou náhodou, pokud vůbec. Náhoda mi během brouzdání po obchodě postavila do cesty regál, kde se za spoustou jiných věcí krčil stříbrný disk v nenápadném obalu s nápadnými jmény. Udiveně jsem se ho chopila a ještě udiveněji si ho prohlížela, protože přes všechna jména zvučící slávou a ocenění zvučící drahými kovy mi titul nic neříkal. Nedoneslo se k mému sluchu, že Robert De Niro, kterého bych si nikdy předtím nedokázala představit v historickém kostýmu a s kordem v ruce, si kdysi střihl roli koloniálního Kaina, který se vydal cestou pokání dávno před Briony Tallisovou. Nebylo mi známo, že Jeremy Irons svého času ztvárnil nejlidštějšího následovníka Ignáce z Loyoly, jakého jsem kdy poznala. Nebyla jsem obeznámena s tím, že Liam Neeson v intermezzu mezi Bounty a Schindlerovým seznamem hrál chlápka s kněžským kolárkem na krku a s kuráží v srdci. Neměla jsem ponětí, že Cherie Lunghi si po Guineveře v Excaliburu ještě jednou zopakovala roli ženy, pro kterou osudově ztratí hlavu hned dva chlapi. Nevěděla jsem, že v onom roce, kdy z nebe padaly trosky Challengeru a černobylský spad, nechal Roland Joffé spadnout tělo ukřižovaného misionáře z vodopádů Iguaců a postaral se tak o jeden z nejpůsobivějších filmových začátků, jaké jsem zatím viděla. Netušila jsem, že jeden z mnoha majstrštyků Ennia Morriconeho zní při scénách z nezkrocené rajské zahrady, zvané brazilská příroda. Nepředvídala jsem, že ve mně bezkonkurenční kamera zanechá pocit, že je to moje tvář, kterou třísní bahno jihoamerické džungle, chladí tříšť z divoké řeky a spalují plameny zapálené misie, že budu držet palce až k frakturám dvěma zcela odlišně a zcela pochopitelně jednajícím chlapům, z nichž jeden proti těm, kteří mají "in God we trust" napsáno leda na bankovkách, bojuje mečem a mušketou, a druhý vírou, láskou a nadějí, že mi životní postoje a osudy Rodriga a Gabriela potvrdí mnou vyznávanou zásadu, že když padneš na hubu, znamená to, že jdeš kupředu, a že se místo dalšího z mnoha snímků na téma "ušlechtilý divoch versus zkažená civilizace" dočkám filmu s mamutí silou a olověnou tíží, při jehož závěrečných minutách se mi potečou největší slzy za dlouhou dobu. Teď už to vím a vzdávám díky náhodě či osudu, kteří přivedli klikatými cestičkami Misi až do mého přehrávače a umožnili mi sledovat, jak nešťastní Indiáni kmene Guaraní "poznali nekonečnou milost Boží a krátkodobou milost lidskou." (29.04.2008)

Těžko se hledají slova, která by Misii vystihla a přitom se neopakovala po jiných..Veliký příběh, který si na nic nehraje, nesnaží se vykřičet nějaké poselství do světa, ale nechává jej vyplynout, a čím více se blíží ke konci, tím nezapomenutelnější se stává. Pozorný divák zde může nalézt tolik hlubokých myšlenek, že to vydá za pět jiných snímků. Přitom jsou zde podána naprosto nevtíravým způsobem a za doprovodu fenomenální hudby mistra Ennia Morriconeho, výborných hereckých výkonů a úchvatných scenérií, se vám dostanou pod kůži samy. Misie je počin, o kterém se dá po zhlédnutí hodiny debatovat a odpovídat na otázky, které vyvstávají při sledování na mysli. Některé scény jsou tu dost emotivní a přitom tak nenuceně ztvárněny, že každý, kdo jen trochu nechá své smysly vnímat tento film, si okamžitě uvědomí, o jak nevšední práci se jedná. (10.12.2011)