November

Kokos to čo bolo? Čomusi TAK úžasne divnému proste nemôžem dať menej, ako 4*. Pôvodne som čakal folk horor, pre ktorý mám slabosť a áno, ono to asi čiastočne naozaj bol folk horor. Čiastočne... ale nie stopercentne. Čo to vlastne bolo? Vraciame sa na začiatok komentu: kokos to čo bolo? Občas ma naplno na vracanie, občas som od toho fascinovane nevedel odtrhnúť zrak a atmosféra bola temná, plnokrvná a mäsitá. Rovnako tak výprava a čierno-biela kamera. Trocha ako od Jana Švankmajera. (04.05.2023)

Film bohatě využívá motivů z estonského folklóru. Dle anotace je časově situovaný do 19. století, ale např. scéna s morem naznačuje, že by mohlo jít o dobu podstatně starší. Na jiném místě si pozorný divák všimne něčeho, co nápadně připomíná polámaný rám bicyklu. Německá šlechta se v Estonsku začala vyskytovat už někdy po roce 1227 a německý vliv tam částečně přetrvával ještě za carského Ruska. K upřesnění časového zařazení nám nepomůže ani architektura. Podobné venkovské baráčky, jaké se ukazují ve filmu, bylo leckde v Evropě možné vidět ještě v šedesátých letech 20. století. Raději tedy řekněme, že film není jednoznačně historicky zakotvený. Již úvodní scéna ukazuje, zač toho bude loket. Jsme svědky krádeže telete dronem. Tehdy se takovému dronu říkalo „kratt“. Bylo to okultně-technické zařízení (daemon ex machina), které z důvodu neexistence motorů bylo poháněné zlým duchem, což mělo své výhody i nevýhody. Kratt kromě létání uměl i chodit, mluvit a plivat. Mohl vykonávat různé práce, jichž se sám domáhal. Pokud jej jeho majitel neúkoloval, hrozilo, že kratt svého pána usmrtí nebo se o to aspoň pokusí. Zbavit se kratta bylo možné tím způsobem, že mu člověk zadal nesplnitelný úkol – např. uplést žebřík z chleba, jak to vidíme ve filmu. Kratt se potom zavařil a za doprovodného světelného efektu zanikl. Ocenil jsem snad všechny scény: slečna žádá muže, aby ji přenesl přes potok do vesnice a jako odměnu nabízí polibek, prase přísahající na Bibli, proměna ženy ve vlčici, pozvání mrtvých na večeři... Kdo se zajímá o magické aspekty lidové tradice, ten si přijde na své; chvílemi je to téměř instruktážní snímek. Kromě toho má film také hlavní dějovou linii, a sice příběh o lásce. Na nějakou nit bylo třeba ty perly navléknout. Umělecké kvality tohoto filmového díla nebudu vypočítávat, protože to zde již učinili jiní. Pouze připomínám, že od autora románu, který posloužil jako předloha tohoto filmu, vyšlo jedno literární dílo i v českém překladu (Andrus Kivirähk: Muž, který rozuměl hadí řeči, Zlín 2011). (25.12.2021)

Baladické fantasy drama, i když přese všechnu magii se mi tu žánr fantasy až tak nezdá, s přesahem do pagan hororu je do jisté míry romantické, protože - možný spoiler - dopadne naprosto špatně, respektive vítězstvím smrti nad životem tak, jak si romantismus žádal. Vizuálně krásný film, kdy ale jen zdánlivě a při povrchním sledování můžete nabýt dojmu, že forma zastiňuje obsah. Není tomu tak, protože pevný příběh se vine jako jasná niť celým snímkem. Příběh nešťastné Liiny a Hanse, který se zakoukal do baronesy, je velmi dobře čitelný. Připomene příběhy lidové slovesnosti - balady, písně a pohádky. Hned úvodní scéna je tak trochu šok, ale sympatický. Z řady krásných scén lze připomenout cestu Liiny nočním lesem, kdy nese svíčku, u hrobů již čekají další venkované, objevuje se mlha a přicházejí zemřelí - duchové. Jejich příbuzní je pak odvádějí k sobě, hostí je a rozprávějí s nimi - podobně to měli třeba Keltové (Samhain). Venkované sice přijímají v kostele, leč hned za rohem si vyndávají hostie, z nichž pak dělají kulky do pušek, protože nikdy neminou cíl. Venkované uzavírají smlouvu s Ďáblem, aby získali pomocníka, ale je to klasicky něco za něco; divák se dozví, jak vyzrát nad morem i jak připravit elixír lásky. Nechybí čarodějnice, či duševní spojení s vlčicí. Smysl pro detail mi tak nějak připomněl E. Krumbachovou. Dieter Laser mezi ostatní krásně zapadl, protože snad větší držky už najdete jen v ruském filmu. Jasně, je to artový film a díky za něj, páč těch normálních mám občas už dost... (05.10.2023)

Prvních pár minut jsem na to zíral docela nechápavě, ale pak mne tahle estonská baladická podívaná zcela uhranula. Nádherná kamera, výborná výprava a kostýmy, k tomu střet pohanských i křesťanských motivů a fantastická stvoření. Nakonec mne docela překvapil pohled na hodinky. Ani mě nenapadlo, že to byly skoro dvě hodiny. Klidně bych si dal i víc... (90%) (03.11.2021)

Nádherná (nebrat doslovně pro vše, co se zde odehrává, například takový lektvar lásky...) encyklopedie estonských mýtů a tradic, ale také obyčejný příběh lásky, jak to tak bývá v dosti nelehké době. Stylem vyprávění Listopad opravdu encyklopedii připomíná, je totiž rozdělen do kapitol, nebo jednotlivých příběhů, které tvoří celek. Samozřejmě nejsou nijak označené, přesto tu jakési pocitové dělení je a je to možná trochu škoda, plynulý styl vyprávění by obrazové poetice sedl mnohem více. Kamera je opravdu magická, čemuž samozřejmě dopomáhá i černobílý materiál, ve kterém nádherně potemnělé krajinné kompozice, či občas až hororové detaily, tváří skutečně vyniknou. Pro příklad stačí vzpomenout na scénu setkání s ďáblem, nebo moji vůbec nejoblíbenější, les o dušičkách. Byl jsem jím nadšen, Rainer Sarnet očividně vybíral lokace velmi pečlivě, z dalších mohu vzpomenout na zámek, chalupu ve které žije Liina a mnohé jiné. Navíc to stejné platí i o kostýmech či hereckém obsazení (co se výkonu týče, zase velmi kvalitním!), které je typově opravdu povedené, ať už jde o Hanse, Liinu, barona... ale i ty nejchudší vesničany. Kdybych měl k lesu o dušičkách vybrat ještě jednu scénu, pak by to byl samozřejmě závěr. Prozření, následované ďáblem a setkáním dvou vozů, neskutečně silný moment, ke kterému není třeba více dodávat. 85% (31.07.2020)