Na prahu války

Na prahu války jsem už nezvládla dokoukat až do úplného konce, vzpíralo se to ve mně. Malickovi žehnám napořád za Tenkou červenou linii a Strom života, jsou to pro mě fenomény, u kterých mi jde mráz po kůži. Ale přiznávám se, že od K zázraku (2012) dál už mu nerozumím, nebo mě totálně míjí, připadá mi doslovný, polopatický, přeslazený, triviální!, uhranutý vším od mravence po kosmos jako nějaký vymeditovaný poblázněný rádoby-buddhista, nebo jak to říct, ale bez osobního přesahu, autenticity. Zkoušela jsem každý další film, co pak natočil, a připadá mi to příliš adorační a banální zároveň. Moc se těším, že ho tohle období jednou pustí, a posune se někam, kde se na něj zase dokážu naladit. *~ (14.01.2022)

WWII trochu z netradicneho uhla pohladu, kde tie najvacsie hrozy su spomenute len naoko. Uz u rezisera Umberta Lenziho som sa naucil, ze filmy o Druhej Svetovej nemusia byt o brutalnych bojoch, generaloch, Hytlerovi, Stalynovi ...... boli aj oazy pokoja a kludu v Europe - a kto chce, taxi ich najde. Rezisersky na urovni, rakuske Alpy maju stale cosi do seba. Thin Red Line ovserm stale neprekonany : 75 % (11.04.2020)

A Hidden Life. Prenádherné obrázky. Celý film je ako prechádzka po nejakom skanzene, v ktorom sa striedajú ročné obdobia a čas si pomaličky plynie. Je to taký ten typický artový film, pre niekoho možno trochu nudný, ale mne sa páčil. Skutočné príbehy ma vždy fascinovali. Tu si môžme položiť otázku, ako by sme sa v takejto situácii zachovali my sami. Do akej miery je správne bojovať za pravdu? Je vlastné presvedčenie hodnotnejšie ako život sám? Je to odvaha alebo skôr tvrdohlavosť? Kedy je a kedy nie je obeta zbytočná? [arte, 20.05.2024] 70%. (27.05.2024)

Nádherný film plný moudrosti a lásky. Dýchá krásou rakouských Alp i sympatiemi s prostou rodinou, o které je celý příběh. Muž, syn, manžel a otec se nesklonil před mocí státu a zůstal věrný svému přesvědčení. A že k němu i k celé jeho rodině byla jeho rodná obec pěkně krutá. Krutí byli i dozorci, co se ho snažili všemožně zlomit. Marně. A do konce války zbýval rok a 7 měsíců. (18.03.2020)

Je to slušné, ale rozhodně ne pro každého. Terrence Malick natočil dílo, které si určitě najde velké množství odpůrců. Na druhou stranu musím přiznat, že mě překvapilo doposavadní velmi pozitivní přijetí ve zdejších komentářích. A Hidden Life je totiž poetický film se vším dobrým i špatným co k tomu patří a pokud k němu divák přichází nepřipraven, může být cesta k jeho příjetí kostrbatá. Takovým divákem jsem i já. Úplně první potíž, kterou jsem se tímto filmem měl je jeho jednoduchost. Myšlenky, které podává skrze ústa jednotlivých postav jsou děsivě banální, ba, pokud to trochu přeženu, urážející. Často je podání některých myšlenek podbízivé až kýčovité. Kamera se pomalu posouvá, aby v celku zabrala nádherné lokace a chraplavý hlas přednáší fráze typu: Ten kdo stvořil tenhle svět, stvořil i zlo. Laciné je například i zmlácení dozorcem, které máme možnost sledovat očima hlavní postavy. Další věcí, která mě zaujala, je až adorování obrazu. Mizanscéna je tu pečlivě budovaná, ale záměrně neposkytuje malebnou ani romantickou atmosféru, ke které by snad alpské prostředí mohlo svádět. Malick nabízí krásné scenérie, ale mírnou desaturací barev, centralizací postav a destrukcí obrazu pomocí zvoleného ohniska nebo častého používání rybího oka jde rozhodně proti proudu obyčejné líbivosti. Používáním ne úplně tradičních záběrů - ať je to například zabírání postav bez hlav, či časté podhledy - se mu daří dostat do víru dění a divák má tak téměř pocit, že se v tyrolské vesničce ocitl osobně. To co se Malickovi povede ve stránce vizuální se mu však nedaří zvukově. Použití angličtiny znovu zmiňovat nebudu, chápu jej, i když nepůsobí příliš přesvědčivě. Nevhodně pak ale působí částečné podbarvení němčinou, která většinou doplňuje jako ten špatný jazyk negativní dojem z několika scén. Howardovo hudební podbarvení je klasickou, a občas dost násilnou, nápovědou k tomu, jaké emoce má scéna vyvolávat. Terrenci Malickovi se tak podařilo natočit téměř až agrikulturní poém, který nastoluje jednu důležitou otázku: Může být něco takového jako otázka morálky vůbec banální? (10.05.2020)