Máma má raka

Zde se dostáváme k pomyslnému vrcholu, respektive k pro tuto chvíli nejvtipnějšímu snímku Martina Pohla. Máma má raka svým zpracováním už nepůsobí až tak moc amatérsky, herci mi rovněž nepřišli tak strašní, jak tomu bylo u předchozích dvou snímků, takže v tomto ohledu milé překvapení. Dalším překvapením byl humor. Toho je tentokrát opravdu hromada, pochopitelně dojde i na pověstné nechutnosti a perverznosti, kdo však viděl Život není krásný a Jehovovu pomstu, asi už ho v tomto ohledu nic nepřekvapí. Z mého pohledu se zatím jedná o Řezníkův nejpovedenější počin. Je to sice nechutná kravina, avšak nejpřijatelnější. 5/10. (16.03.2023)

Na tenhle film jsem čekal hodně dlouho a samozřejmě to splnilo mé očekávání. Márty se, co se týče technického provedení, zlepšil hodně ve zvuku a obrazové kvalitě. A co se týče děje? To snad ani nemusím vysvětlovat. Prostě stejně bláznivá a zvrácená záležitost, která prostě v sérii ZNK nemůže chybět. (25.09.2016)

Za střízliva nekoukatelná záležitost, nicméně při určité hladině v krvi se z toho stává docela zábavný film. Upřímně řečeno jsem byl trochu zklamán technickým zpracováním i hereckými výkony, neboť oba aspekty byly na stejné úrovni jako v předchozím snímku autora Jehovova pomsta, která při porovnání, díky lepšímu scénáři, vychází dokonce lépe. (25.09.2016)

Taky jsem od toho čekal něco jiného – tedy hlavně co se závěru týče. Řezníkův styl amatérského natáčení mi nějak nevadil v jeho předchozích snímcích, šlo hlavně o všechny ty vulgarity, černý humor, dementní postavy a tak – což bylo splněno i zde, protože Kamil to byl pěkně vychlastaný čúrák – zmlácení chuligánů v lese a teplý fotřík v sauně super, jen škoda, že se tu neobjevilo víc postav z předchozích kousků. Takže já zůstávám pořád u stejného, lehce nadprůměrného ohodnocení. 60% (06.04.2023)

Ač je to téměř nemožné, pokusím se teď pokorně vyjádřit veškeré niterné pocity z tohoto mimořádného filmového díla. Je to jako hřejivá a bezpečná mateřská náruč, totálně poblitá zpola natráveným kefírem s kousky nazelenalého kabanosu, jako něžné, pomalé a romantické milování s nádhernou modelkou na kompletně posraných a pochcaných hajzlech v šesté cenové, jako osvěžující letní větřík, vanoucí směrem od čerstvě exhumovaného masového hrobu, jako veselý, čistý a upřímný dětský smích, znějící z onkologické kliniky, jako překrásně rozkvetlá jarní louka, posetá hovny tureckých řidičů kamiónů, plnými hlíst a obsypanými masařkami, jako bezstarostné brouzdání chladivým příbojem v kouzelném tichomořském ránu hned vedle vyvrženého a hnijícího keporkaka, jako první nesmělý polibek na dychtivé dívčí rty, olezlé hnisajícím herpesem, jako právě upečený, křupavý a ještě teplý domácí chléb, velkoryse namazaný ráfkovým tvarohem pět let nemytého bezdomovce či jako milé, citlivé a konejšivé pohlazení po análním znásilnění tlustým, chlupatým a smradlavým cigánským spoluvězněm. Prostě, když se bezbřehý intelekt takto snoubí s absolutní estetikou, nezbývá, než celou duší podlehnout a opájet se pocitem, kolik tu s námi stále žije krásných, moudrých, kulturních, příjemných a neskonale empatických lidí. Ač mě kapku jímá přirozený stud za takovéto explicitní emoční projevy, dvakrát mě to nahlas rozřehtalo tak, že jsem, kurva, nemohl přestat. Díky, Řezníku! (12.10.2016)