Pozor na Slendermana

Ehm, nějak nechápu místní negativní přijetí. Beware the Slenderman totiž funguje produktivně v obou rovinách, které se režisérka rozhodla sledovat, ať už v lini fiktivního (internetového) světa či problematice reálného zločinu. Dokument nijak nedekonstruuje ani neracionalizuje povahu onoho syntetického moderního mýtu (nebo creepypasty, pokud máme labelovat, urban legends jsou nedostatečným termínem) z jednoho prostého důvodu. Ať už chceme nebo ne, Slenderman zůstává centrální postavou celého filmu. V první třetině je divák v dostatečné míře seznámen s jeho osobností a jejím nejednoznačným charakterem, umožňujícím různé možnosti výkladu. Následná prezentace zločinu prostřednictvím výpovědí viníků, skrze videozáznamy z výslechů, jen zvýrazňuje autenticitu a tíživou povahu samotného činu. Vyhýbání se přímým záběrům do tváří vražedkyň jak u soudních přelíčení tak výslechů, a to až do doby vynesení rozhodnutí soudu, tato forma absentujícího obličeje pak chytře implementuje znepokojivou všudypřítomnost Slendermana. Režisérka se ale pouští ještě hlouběji, pod povrch tragédie, a zaměřuje se na rodiče, kterým fiktivní postava „odnesla“ jejich děti. Představuje skutečné světy viníků, ty, ve kterých vyrůstaly, a staví je do kontextu s těmi fabulovanými. Neschopnost rodičů určit, kde a na kom/čem leží vina, bez zbytečného ukazování prstem ze strany tvůrců, vytváří vhodnou analogii ke zmiňované nejednoznačnosti povahy Slendermana. Zůstává tak na divákovi, jak si předložená fakta interpretuje. A abych zareagoval ještě na Mattyho komentář, převažující kolektivní vnímání viníků jako oběti v tomto případě není dáno sníženou pozorností tvůrců ke skutečné oběti, jíž a jejíž rodinu vzhledem k přetrvávající psychické újmě pochopitelně nechtěli vláčet natáčením, nýbrž jejich nízkým věkem a skutečností, že je nelze vnímat jako dospělé, racionálně uvažující lidi. Beware the Slenderman nikoho neadoruje, stejně jako předložené obrázky v závěru filmu, v jejich případě je to povětšinou přímo naopak. (25.02.2017)

Ve více ohledech znepokojivý dokument. Zprvu jde o fascinující případovou studii velmi aktuálního problému – uzavírání se do sociálních bublin a vytváření alternativní reality na základě bludů šířených po internetu. Jenomže režisérka slendermanovskou rovinu postupně opouští, aby se věnovala útočnicím, resp. jejich rodinám, což si vybírá daň v podobě mnoha nic nesdělujících emotivních záběrů plačících tváří. Dívky, které brutálně napadly svou vrstevnici, z dokumentu nakonec vycházejí jako oběti (internetu, kolektivu, psychické poruchy, nikoliv ovšem nedůsledné výchovy). Závažnost zločinu přitom zůstává stát bokem a skutečné oběti se nedostává zdaleka tolik pozornosti jako obviněným, z nichž se i díky tomuto filmu stávají v zásadě celebrity, jejichž „legenda“ se bude na jistých internetových fórech zřejmě šířit podobně jako legenda o Slendermanovi (viz fanouškovské kresby obou dívek s noži v ruce). Za ještě problematičtější než převrácení rolí útočníka a oběti (zčásti možná vycházející z americké mediální kultury, fascinované zločinci) považuji přiživování (se na) mýtu o Slendermanovi. Namísto toho, aby film jasně deklaroval, že jde o povídačky k vystražení teenagerů, snaží se vytvářet hororovou atmosféru fotografiemi a videi se Slendermanem podbarvenými zneklidňující hudbou. Mýtus tak dokumentem ve výsledku (zřejmě nechtěně) není s racionálním odstupem dekonstruován, ale bez většího odstupu spoluutvářen. Nedivil bych se, kdyby po zhlédnutí filmu stoupl počet lidí, kteří začnou na různých místech vídat vysokého muže bez obličeje a s chapadly na zádech. 50% (03.02.2017)

Začátek mi přišel, jakoby si ho objednaly rodiny obou dívek obviněných z pokusu o vraždu své kamarádky. Všechna ty dojemná rodinná videa a fotografie, vzlykavé výpovědi zdrcených rodičů – přitom jejich dcery chtěly provést chladnokrevnou a naplánovanou vraždu. Navíc z výslechů bylo patrné, že toho moc ani nelitovaly (no Anissa později ano). Později se vše stočilo na škodlivost internetu, komunitu a celkovou mediálnost fiktivního Slendermana a s tím musím souhlasit. Za dob mého mládí jsme chytré mobily, počítače ani internet neměli, takže jsme coby děcka trávili čas hraním venku, nebo sportovali, chodili na výlety (potom začali internety ve škole, předpotopní mobily s anténami jak kráva co vypadali jak cihly a ti šťastnější měli 386…). Na kokotiny jsme neměli čas a ani nás nenapadly. Dnešní mládež a ty jejich chytré telefony, aplikace, notebooky – většinu času tráví na sociálních sítích a jiných pičovinách. Trošku zamrzelo, že se dokument nevěnoval více i přeživší holčině, ale asi vzhledem k rodině to nebylo možné. Nicméně i já si myslím, že tento dokument se snaží hlavně na škodlivost společnosti a dopad na společnost, manipulaci a zranitelnost slabších jedinců nechat se ovlivnit – což ovšem nemění nic na faktu, že pojednává o dvou náctiletých (málem) vražedkyních, které si odpykají spravedlivý trest v psychiatrických léčebnách! (08.08.2020)

Asi nejméně příjemný film, co jsem za poslední rok viděl. Na první pohled velmi solidní true-crime, který odpovídá nepokrytě děsivou historku jednoho zločinu. Podivnější je ale přístup, jakým tvůrci zacházejí se samotným Slendermanem. Slenderman není mýtus, městská legenda jako Lochneska, Bunny Man nebo Yetti. Je to fascinující meme, který na sebe nabalil stovky tisíc izolovaných dětí internetu (let's face it - většinou dcery Tumblru s láskou ke špatným fanfikcím), což sice dokument v jedné části rozebírá, ale nedostatečně zdůrazňuje, že Slenderman je jen to - původem hříčka ve Photoshopu, která se absurdní rychlostí rozšířila do všech koutů internetu. Dokument ale místy navádí k zacházení se Slendermanem jako skutečné městské legendě, čímž z pachatelů dělá oběti. Ukazování prstem na nekonkrétní problémy ("the internet being internet", vztah školství a technologie) je snadné, rozebírání skutečných výsledků případu (duševní choroby, podcenění výchovy) naopak zůstává podivně v pozadí. 70% P. S. Pousmání k dobru za Krysaře. (09.02.2017)

Od začátku mě to moc nebavilo, slyším výpovědi obou zločinců, vím co se stalo, není zde žádný prostor pro spekulace. Bezprostředně po násilném aktu jsou pachatelé dopadeni a probíhá výslech. Pravda, povaha případu žádné spekulace ani nedovoluje, takže se hlavní linka příběhu zákonitě bude točit kolem otázky PROČ? Co se 12 leté holce musí honit hlavou aby byla schopna naplánovat vraždu spolužačky, celou akci posunout aby dopřála své oběti ještě jeden den a po pár hodinách od uskutečnění násilného aktu o něm u výslechu hovořit nezávazně tak jako o počasí, nebo spíš o animáku, který nedávno viděla. Z některých reakcí a vyjádření holek mrazí až na prdeli. Dear God, this is really happening. It didn't feel like anything. It was like air. Výpovědi jedněch rodičů mají slušný náboj, výpovědi druhých vzbudí wtf moment. Prostor dostávají také odborníci na internetový folklór, třeba takový Dawkins hovoří rozumně ikdyž vypadá, že ho filmaři Skypem právě probudili. Popis internetů a fenoménu Slenderman působí jako televizní příručka pro neznalé, jako výplň v bulvární reportáži. To vše vytváří dojem enncyklopedie a ty já nerad. Naštěstí se ke slovu dostanou také znalci z oboru psychologie, (SPOILER finále celého filmu pak stojí na diagnóze Morganina otce. Paradoxně mi však jako největší magor připadala její matka. SPOILER) Pokud chcete pátrat po tom KDO? a JAK?, užít si různé pohledy na věc, nějakou tu nejistotu, to vše bez ohledu na sympatie vůči gaunerům, doporučuji West of Memphis. (12.02.2017)