Aguirre, hněv Boží

Prolnutí reality natáčení s vyprávěným příběhem je zde hmatatelné. Zakousnutý Herzog tahá vyčerpaný filmařský tým peruánskou džunglí, snímá jejich vyčerpanost a zasazuje do kontextu univerzální marnosti a zkázonosnosti lidských ambicí. A do toho se s Kinským přetahuje o bouchačku. Bůhví kolik lidí při natáčení tohohle filmu vlastně chcíplo a někdy se to nedozvíme. Pokud se Coppola Aguirrem inspiroval při natáčení Apocalypse, tak se nemohl divit, že probíhalo jak probíhalo. (22.03.2021)

Tvůrčí "chemie" mezi Herzogem a Kinským jsem se poprvé nabažil v Nosferatu a Aguirre, hněv boží je na tom podobně. Stejně jako v Nosferatu, tak i zde mě režisér dostal hned první scénou, kde je monumentální záběr na celou výpravu jdoucí pralesem. K hudební stránce nemám výtky, i když byla taková jednotvárná, tak i přesto svůj účel splnila na výbornou. Moc mě zaujala kamera, kde vedle záběrů přírodních scenérií nechybí ani různé detaily z ruční kamery a celkově to ve mně chvílemi evokovalo atmosféru dokumentu. Jak už jsem hned na začátku poznamenal, tak Klaus Kinski coby Aguirre byl perfektní (oplývá neskutečným charismatem) a Herzog mě opět přesvědčil, že je kvalitní režisér. (01.12.2011)

Člověk by řekl, že po nějakých těch desítkách stovek filmů už začne mít odhad na to, jaký film bude pro něj. A evidentně to stále neplatí. Aguirre jsem si dlouho schovával a těšil jsem se na film plný džungle a šílenství. Což o to. Obojího je dostatek, nicméně celek se pro mě stal pouze a jen úmorným čekáním na jakoukoliv změnu (ať už děje, nebo třeba způsobu vyprávění), která vlastně nepřišla vůbec a díky tomu mě zanechala v takové podivné letargii. Tu bych sice mohl označit jako důsledek sugestivního vyprávění a ponoření se do děje, jenže pocit, který mě svíral, se spíš podobal deliriu z nudy. 5/10 (02.08.2014)

Spas se přírodo, blíží se člověk. Od prvních minut je zřejmé, že štáb skutečně zápasil s jihoamerickou (a v jihoamerické) divočině). Nemaskované šílenství. Reálné nebezpečí rozrušuje hranici mezi fiktivním a dokumentárním. Herci se snaží rekonstruovat historickou událost, ale jakoby z nějakých vnitřních pohnutek, ne předně pro kameru, do níž několikrát pohlédnout, čímž boří pomyslnou čtvrtou zeď. Hledají snad soucit? „Podívejte, Herzog se zbláznil.“ Podobně se lze ptát, kde končí Aguirre a začíná Klaus Kinski. Démon. Jeho výkon je absolutní. Stejná je i moc, jež člověka ničí namísto toho, aby mu sloužila. Pro příklady z méně vzdálené historie, třeba zrovna německé, netřeba chodit daleko. Ale ono by vlastně úplně stačilo prolistovat noviny. Aguirre je film pohlcující a nadčasový, zároveň komorní a černohumorný. Taková odmocněná Apokalypsa. Apendix: Zlatými hřeby „kočkování“ mezi režisérem a představitelem hlavní role byla výhružka zastřelením a odpálením domu (ze strany Herzoga) a plánování úkladné vraždy (ze strany Kinského). Sympaťáci. 85% Zajímavé komentáře: Cimr, Martinius, Andronikos, saladín. (08.11.2011)

„Když to teď vzdáme, přijdou jiní... a ti uspějí! Z nás budou ztroskotanci.“ Už v prvním Herzogově dobrodružně laděném filmu z exotického prostředí nechybí režisérovo oblíbené téma člověka jdoucího za svým cílem až s překročením hranice šílenství. Příběhu o hledání bájného pokladu v divočině vévodí postava Klause Kinského se silně záporným charakterem a krutě nelidským chováním, což je výrazný rozdíl oproti Kinského postavám ve Fitzcarraldovi i Zelené kobře, v nichž jsem i přes rysy šílenství vnímal „jen“ mírně rozporuplné hrdiny, s nimiž se lze mnohem snadněji ztotožnit. To ale rozhodně není ten důvod, proč mě zmíněné pozdější snímky od Herzoga zasáhly víc, ten vidím v celkové stylizaci. Již tady se sice od počátku objevují v režii Herzoga dechberoucí pasáže s putováním dobrodruhů v džungli či plavbou podél řeky, obrovskou sílu má vyvrcholení na lodi s opicemi. Jenže tyto pasáže a slušně rozehraný děj jsou prokládany scénami, u nichž jsem měl pocit, že spíše než artový film sleduji jakési pohádkové kostýmní divadlo přenesené do džungle a herecké výkony ve vedlejších rolích mi někdy (např. během četby pergamenu) připadaly až vyloženě ochotnické. Nebo scéna s lidskou hlavou, která mluví ještě pár vteřin po setnutí, mi přišla spíše jako z parodie. Popravdě jsem byl z té maškarní výpravy (včetně modře oblečeného koně nebo dvou krásek v úhledných společenských šatech uprostřed džungle) a některých teatrálně stylizovaných postav dost rozpačitý a kazilo mi to zážitek, který byl tak pro mě silný jen ve vybraných částech. Závěr byl však, včetně završení myšlenkové hloubky, dokonalý... [70%] (17.11.2022)