Môj sused Totoro

Jsem malá holčička, prší a já již trochu unuděně čekám na příjezd autobusu, pozvednu víčka a božínku to je neuvěřitelné – co to tam stojí ? - Dle mého názoru je Můj soused Totoro jeden z nejjaponštějších a také nejdospělejších Mijazakiho filmů. Určitěje dospělejší než dobrodružná Naušika či Mononoke. (To říkám s veškerou úctou k nim.) Totoro – je méně narativní a mnohem více pocitový příběh. Je založený na náladě jednotlivých okamžiků. Důležitý není celek - nenechte se zmáhat uvažováním kam to spěje a kdy už to tam dospěje. Naopak podstatné jsou jednotlivé chvíle a jejich emotivní zabarvení. Mijazaki, který vždy rád plnil své filmy odkazy na evropskou minulost, zde zůstal věrný čemusi intimně blízkému – japonské rodině. Pomalé budování atmosféry se skládá z mixu odloučení a melancholického smutku náhle prozářeného extatickou radostí, přídechu tajemství a tajemna. Důvěrně známá krajina dětství, v níž ti malí žijí a nám dospělým zůstávají alespoň nezřetelné vzpomínky. Věřím, že tenhle film může být srozumitelný každému – dětem i dospělým. A ta scéna na zastávce autobusu je možná nejlepší scénou v dějinách anime tvorby. PS: Ok. Napřed jsem to chtěla ignorovat, ale už je těch lidí mnoho. Všem těm, kteří tvrdí, že Mei je moc uječená, chci vzkázat, že zřejmě nikdy nevychovávali batole. Anebo se setkali s nějakým zvláště bezproblémovým. Mně přišla Mei naprosto realistická a právě vychovávám druhé. Mimojiné: Stále mě dojímá scéna s kukuřicí a kozou. Koza je pro maličkou Mei adekvátní obludou, proti které musí za každou cenu ubránit kukuřici. Ta má totiž uzdravit maminku a symbolizuje vlastně maminčin návrat domů. I když je ta koza děsivá, kukuřice se nesmí vzdát a musí ji mamince doručit, protože je zárukou jejího návratu. PS. PS. : http://www.rejze.cz/recenze/totoro.html - tady o čem to podle mne je. (19.08.2006)

Milá pohádka, první pohádka, kterou jsem viděl s dcerou, myslím, že to bylo intelektuálně na její úrovni. Snažil jsem se užívat si tu milou část toho všeho. Tu rodinnost. Bydlení na venkově. Rodinný domek. Saze. Duch lesa. Totoro. A tak no. Děj tu nečekejte a stejně je tu tak nějak vše napříč generacemi. (02.10.2023)

Samotný Totoro je naprosto boží postava, kterou mít doma na zahradě, tak celý den nedělám nic jiného než že ležím na jeho huňatém kožíšku a popíjím s ním vychlazené lahváče rovnou z ledničky. Nemluvě o jeho kočičím autobusu, se kterým bych to naší MHD natřel stejně jako ministr Kalousek české ekonomice. Potud Mijazaki opět čaruje a jeho nekonečnou fantazii zase nezbývá než bezmezně obdivovat. Tentokrát ale celý film trochu brzdí slabší příběh, který je dělaný hlavně pro dětské publikum (v čemž ještě není žádný problém), ale současně i dost nevybíravě atakuje divákovy city, čímž se výrazně zeslabuje Mijazakiho vypravěčské mistrovství. A to už trochu problém je... 80% (28.06.2013)

Na mě prostě filmy od Mijazakiho působí jako uklidňující kouzlo. Překrásná animace a roztomilé postavičky mi vždycky zaručeně pomůžou na všechno zapomenout a vydat se s nimi do jejich kouzelného fantastického světa. To, že příběh není žádné veledílo mi vůbec nevadí, stačí, když je v něm božský Totoro... (14.08.2016)

Je to samozřejmě strašně roztomilé a vyloženě kouzelné v každém momentu, samotný příběh je ale tak prostý až banální, že mám k nějakému nekritickému nadšení daleko, a ve srovnání s pro mě dokonalou Cestou do fantazie se mi tento starší Mijazakiho film jeví jako slabší a trochu i nudný, byť stále velmi hezký a vhodný pro celou rodinu - ačkoli v mém případě už asi bylo příliš pozdě, abych mu ještě v mém věku dokázal dokonale propadnout. Možná kdybych to viděl v dětství, bylo by to jiné, ale tehdy jsem o těchto krásných animácích od studia Ghibli neměl ani tucha, bohužel. Každopádně se mi u toho idylizovaného obrazu dětství zabydleného kouzelnými bytostmi honilo hlavou, zda tohle filmové opium není až moc opojné a svým způsobem falešné, protože za á kdo z nás kdy měl tak bezstarostné dětství? (jsem skoro v pokušení si myslet, že nikdo) a za bé mi u toho filmu bylo jasno, že každý jeho divák ihned zatouží po vlastním kouzelném Totorovi a kočkobusu, a mně tohle univerzální toužení po nějakých filmových příšerkách vždycky přišlo tak nějak hloupé (podobně jako jsem kdysi nedokázal uvěřit názoru, že každé dítě si přálo chodit na stejnou školu kouzel, jako Harry Potter, protože já jsem nikdy po ničem takovém netoužil), protože si prostě říkám, jestli jedna reálná kočka z útulku není stokrát lepší, než seberoztomilejší japonské anime zvířátko? Takže možná lze v mém případě mluvit i o jisté kulturní propasti, umocněné tím, že jsem to zhlédl v původním japonském znění s českými titulky, a celkově jsem se prostě asi na ten film nedokázal naladit a propadnout mu tak, jako jiní, což mě trochu mrzí, ale ten příběh skutečně považuji za velmi slabý. (29.11.2021)