Monstrum

Film má silné momenty, aj tie slabšie. Hlavne druhá polovica je dobrá, kým v prvej to kibicovanie súdruhov do sochárskej práce nebolo ani príliš vtipné ani dostatočne dramatické. Ale po obrate, keď za rodinnú tragédiu nebola v podstate vinná ani tak socha ako niečo iné, prichádzali lepšie momenty, škoda, že krátko po tom film skončil. –––– Vaší úlohou je vztyčit památník tak vysoký a tak velký, jako je naše láska k Sovětskému svazu a soudruhu Stalinovi. –––– Soudruzi! My nechceme Stalina v Praze. My chceme Stalina nad Prahou! –––– My teď potřebujeme lidi, co jsou machři na bourání. Do roka to musí zmizet. (29.05.2017)

Musím za čtyři. Už jen z toho důvodu, že to prostě není tak špatný film, jak by se z komentářů a hodnocení mohlo zdát. Není. Má dost slabých míst, ale má taky dva obrovské plusy, které pro mě vše vyvažují - a to herecký ansámbl v čele s Janem Novotným (věčného vynikajícího herce vedlejších rolí) ve své snad životní roli, snad až antických rozměrů; kvalitně mu sekundují Martin Kraus i Zuzana Stivínová - ostatní končí spíše v roli statistů. A tou druhou je samotný námět filmu - dostat práci, o jejímž rozsahu sní absolutně každý a přitom ji nechtít a nemít možnost se jí zbavit - jasné vykreslení toho nejpošahanějšího režimu, jaký kdy na světě vládl - režimu, který cíleně likvidoval své vlastní nejlepší lidi. Ty slabší momenty? Děsně mi vadily ty scény, které to jako měly odlehčit - proč proboha? A ještě najednou s tak rádobyvtipnou hudbou říkající "bacha, teď je vtipná scéna, smějte se těm hloupým soudruhům" - copak je divák až takový blbec, aby nevydržel pořádné televizní drama bez těchle oddechovek? (30.05.2017)

Stojí za to vidět. Realistická freska nabízí novým generacím možnost velmi osobního seznámení se skutečnou tváří doby nedávno minulé. Naléhavou připomínku dobových emocí z díla křesá především kvalitně odvedené filmové řemeslo, zejména kamera a produkce, ta nechává povstat ve snímku Prahu takovou, jaká skutečně byla – její barvy, odlesky i bezchybně vystižené materiály jsou svědectvím krásné i těžké minulosti našeho osobitého domova. Herci nejsou vždy na svých místech, Stivínová je typickým miscastingem, neladí především hlasem – její příliš volný, nekultivovaný timbre a dikce nesmlouvavě prozrazuje pevné ukotvení v bojovném nihilismu 21. století, její fragrantní gesta přivádějí na plátno spíše lepší kurtizánu, která podstupuje občasné lekce sebeovládání, nikoli však dámu, která v pražských intelektuálních a uměleckých kruzích první republiky prožila celý svůj život, aby se potom zhroucena ze zásadního obratu společenské normy, jež se osudově odrazila i v životě vlastního manžela, dobrovolně odevzdala smrti. Tato osobní linka je jednou z nejvýraznějších chyb filmu, zatímco se mohla stát podnětným pozadím vystihujícím behaviorální proměnu společenského klimatu, utápí se v plytké, okatě nastavované vatě milostné avantýry s mladým Krausem, jehož neomalené herectví podrývá kvalitu díla dalším šrámem. S ním tvoří velký kontrast samozřejmě působící mistrovská dovednost Novotného a v okrajové roli i Táborského. Přes špatný scénář (resp. románovou předlohu), nesmyslně obrovské množství výplní nereálných milostných zápletek i nepokrytě hloupé či obsesivně vulgární dialogy pronášené zcela soudobým jazykem však film jako celek působí kompaktně a silně. Pro jeho mistrovskou schopnost znovuoživit ducha dávno neexistujícího domova se k němu jistě nejednou ráda vrátím. (29.08.2017)

Takový hezký příběh to mohl být. Příběh člověka, který miluje své řemeslo, má udělat práci, která je vrcholem jeho díla, ale ideologický s ní nesouhlasí a za to se dočká pohrdání ostatních. Toto zpracování je pouze plytkou pohádkou, ve které jsou všechny postavy umělé. Emoce zde nefungují, jsou totiž ilustrativně popisovány, takže herci jsou pouhými deklamatéry scénáře. Situace jsou předvídatelné a často působí až komicky. Výběr hudby? Requiem při umírací scéně? Vážně? Proč mi musí tvůrce návodně říkat: "teď buď diváku smutný, teď se máš smát." Kde je nějaký šikovný dramaturg? Škoda. (30.05.2017)

Tak jako vždy u českého filmu byla myšlenka dobrá, ale zpracování ledabylé. Stalinův monstrózní pomník a osud jeho tvůrce Otakara Švece. No, dle příběhu i nejen jeho. Děj je rozkouskován na epizody z určitého období a jak je dnešní dobou zvykem, není opomenut razantní důraz na absurditu doby, čímž se stává svoji antikomunistickou propagandou dalším filmovým výkvětem. Bohužel. Stačí snímek porovnat s těmi vzniklými v 50. letech. Tehdy byl špatný kapitalismus, nyní komunismus. Dopomůže k tomu i využití dobových záběrů, které snad ani nikdo nezná. Důraz je také kladen na psychologii Otakara Švece a bohužel poněkud nešťastně. Vytváří to z něho poblázněného podivína zralého na psychiatrický dohled. Scénář je značně toporný postrádajíc smysluplnou dějovou linku. Snímek Tento televizní film je spíše ukázkou toho, jak se to dělat nemá. (22.11.2017)