Hacksaw Ridge: Zrodenie hrdinu

"Bože pomôž mi zachrániť ešte jedného..." Mel Gibson si ako režisér vybral veľmi zaujímavý a hlavne skutočný príbeh chlapíka, ktorý odmieta nosiť zbraň a zabíjať. Takmer polovica filmu je zoznamovacia, sledujeme Dossov rodinný život, neskôr prvú lásku, problémy s otcom alkoholikom... Mnohým táto pasáž vadí, alebo sa zdá pridlhá, no ja som si ju užil minimálne rovnako ako vojnovú. Dialógy sú fajn, sympatická Teresa Palmer má krásny úsmev a romantická časť je romantickejšia než vo väčšine čistokrvných romantických filmoch. Hudba aspoň v týchto pasážach nádherne sedí. Výcviková časť rovnako dobrá. V momente keď sa dostaneme na Okinawu začína skutočný masaker, nástup to teda malo poriadny, hneď som si spomenul na vylodenie v deň D vo filme Zachráňte vojaka Ryana. Akčné scény sú fakt bombastické, možno by som Japoncom dal trošku viac priestoru ale inak nemám čo vytknúť. Vadila mi len jedna vec. Niektoré spomalené zábery a hrdinská hudba robí super vojaka z každého, kto je práve v zábere. Hudbu by som v mnohých scénach výrazne stmil, niekde úplne vypustil, aby to filmu pridalo na reálnosti. Sám Doss sa za hrdinu nepovažoval, čo je správne a tak mohol v tomto Gibson aspoň trocha ubrať. Inak fakt skvelý vojnový film, ktorý pre svoju relatívne kľudnú a romantickú prvú polovicu bude určite zaujímavý aj pre ženské publikum. 90%. (21.11.2016)

Zajímalo by mě, jestli Mel Gibson chápe paradox, že se sice uchyluje k antinásilným agitkám, ale přitom jediná umělecká vize, kterou kdy měl, spočívá v zobrazování hyperreálného a směšně exponovaného násilí (nemusí se chodit ani do války, stačí se podívat na bitku dvou kluků, která končí rovnou tím, že jeden flákne druhého cihlou do hlavy). Gibsonovy filmy jsou teda proti násilí, ale přitom by bez násilí nemohly existovat ani sdělit svou myšlenku - nejsou schopny nabídnout systém světa v míru, dokážou jen lít na diváky krev. A vzhledem k tomu, že jim chybí cit pro nuance, mají nakonec spíš otupující efekt - dokážeme sice říct, že krvavá jatka jsou špatná, ale zároveň nic jiného než krvavá jatka není dost dobré, abychom tomu věnovali pozornost. A to jsem ani nezačal mluvit o té dementní hlavní figuře. Hrdina je buď idiot, nebo pokrytec. Je přece jedno, jestli v bitvě nemáte zbraň - jestli po sobě necháte střílet a spoléháte na to, že nepřátele zastřelí jiní, není to v důsledku jiné než když střílíte sami, ve skutečnosti tím do rizika uvádíte mnohem víc lidí, než kdybyste se mohli krýt sami. Plus je směšné, že situace, do jakých se dostává, jeho přesvědčení reálně netestují, spíš potvrzují (není těžký bejt hrdina, když scenárista tak moc chce, abyste jím byli)... Prostě dílo myšlenkově zcela utopené v patosu, fetiších a pokrytectví, které uspokojuje nejnižší pudy (vsadím se, že když začne první bitva, minimálně půlka diváků si aktivně řekne "no konečně", což je rozhodně úsměvný) a zároveň, což je nejhorší, se tváří hluboce lidsky. (20.01.2017)

Niektoré momenty vyznejú zjednodušene a nedomyslene, ale emocionálne film funguje. A tak čistá práca s cukrlátkovo zlatohollywoodským vizuálom vždy poteší. Statočné srdce ale išlo hlbšie do konfliktu postáv, a rebélia hlavného hrdinu bola vášnivejšia. Hacksaw Ridge oproti nemu zostáva "iba" pekne uhladenou vojnovou drámou, pritvrdenou zakrvavenými vnútornosťami a stovkou drsných priestrelov. Garfield dobrý, zatiaľ jeho najlepšia rola. (30.11.2016)

Non Metal Jacket. Přeskočíme-li pro další vývoj příběhu potřebnou expozici virginského prosťáčka, co by od jisté doby neublížil ani japonské mouše, dostane se nám kostry Kubrickova kultu. Příprava rekrutů na peklo války a oddělování slabých článků řetězu buzerací je ozvláštněna konfliktem hrdosti hlavního hrdiny s armádní mašinérií. Dobře se na to dívá, divák si klade nevyhnutelné otázky a jako bonus se seržant V.Vaughn snaží přiblížit vytříbené rétorice seržanta R.L.Ermeyho (pochopitelně marně). Jenže znáte to, jak je to ve skutečnosti - lehko na cvičišti, těžko na bojišti. Příjezdem na Okinawu se Gibson utrhne ze řetězu a začne to tam sázet. Brutální naturalismus vyhřezlých orgánů, který nezná míru ani opodstatnění, triviální působení na strunu sentimentu, patos uliček slávy a religiózní jinotaje. Vzhledem k tématu chápu přítomnost těchto aspektů, příčí se mi však způsob jejich podání.. Adventista sedmého dne, který chytl do ruky zbraň, jen aby z ní vyrobil improvizovaná nosítka. Pacifista v Pacifiku, který pod palbou zachránil desítky životů, píchal morfium Američanům i Japoncům a kdyby šel kolem Bela Lugosi v kostýmu Drákuly, píchne mu ho taky. Záchranářské aktivity desátníka Desmonda Dosse jsou bezesporu úctyhodné, ale proč se jich musel chopit zrovna režisér, který má na zpracování podobných kronik heroismu jen hrstku předností a hromadu nedostatků..? (19.01.2017)

Smát se v ateistickém Česku katolíku Gibsonovi, že jde nadoraz v příběhu vojína, který odmítá zbraň z náboženských důvodů, mi přijde jako laciná póza. Stejně tak totiž, jako Gibson neslevuje z pozice oddaného křesťana, nebere ohledy ani filmařské kompromisy. První hodina by možná zasloužila ještě o chlup vyhrotit a nechat diváka nakouknout do hlavy těm, pro které je zbraň ve válce samozřejmostí, ale ta druhá je rambovská kafilérie, která svojí vytříbenou, kamerou, střihem a zvukem vycizelovanou estetikou mění válečné peklo v téměř až hypnoticky umělecký zážitek, který se naposledy povedl Ridleymu Scottovi na počátku nového milénia. Můžete z toho v průběhu mít jakékoliv pocity, ale když v závěru zafunguje i ten Garfieldův omezený herecký kukuč, změní se to v emocionální vodopád, za který mi pro jednou nebylo trapně. 4 a ½. (15.07.2017)