Obsahy(1)
Filmové publikum a jeho proměny v době online komunikace aneb když si filmaři mohou přečíst, o čem si jejich diváci povídají po skončení filmu... První filmový portrét Československé filmové databáze, kontroverzního fenoménu současné české kinematografie. Sedmý díl z osmidílného cyklu obrazově vytříbených autorských dokumentů inspirovaných péčí o české filmové dědictví v době digitalizace. (Česká televize)
(viac)Videá (1)
Recenzie (65)
Uživatel Solifuga píše, že "kouzlem nechtěného jsou samotné reakce uživatelů zde, které jsou opravdu zajímavé z psychologického a sociologického hlediska. Možná by se hodilo sebrat komentáře a použít je pro další dokument." Popravdě se domnívám, že na tom nic nechtěného není. Co se Radimu Procházkovi povedlo jeho účelovou provokací - s níž mu rozšafně vypomohl i Jaromír Blažejovský, který je v rozporu se zde zaznivšími závěry velmi neelitářský divák s vypěstovanou citlivostí vůči jakémukoli filmu a s touhou porozumět rozmanitým typům diváctví? Získal k tomuto okamžiku coby dokumentarista už šestačtyřicet velmi cenných příspěvků uživatelů, jež snaha vymezit se vůči jeho filmu vede k definování jejich představy o tom, co pro ně znamená být uživatel ČSFD, jaká je role ČSFD v jejich vztahování se ke kinematografii, čím se chápou v porovnání s tradičnějším pojetím cinefilie. V kině se mu diskuzi vyvolat nepodařilo (kdoví, jestli v to vůbec doufal), tady ano... Tím se nijak nevyjadřuji k tomu, zda je jeho film dobrý. Ale funkční? To asi je. ()
Dosť WTF ale bavilo ma to. Tá optika na túto stránku je niečo čo ma už dlhšie zaujímalo. Škoda, že to nie je lepšie urobené a viac informačne vyčerpávajúce resp. dramaturgicky funkčnejšie. Tak ale možno je to art, ktorému nerozumiem rovnako ako autor , ktorý nerozumie podstate stránky o ktorej točí. Ale dostal som po tomto chuť na dokument o Jarmushovi v réžii Michaela Baya. 7/10 ()
Tohle není dokument o fenoménu CSFD, ale o skepsi odborné veřejnosti vůči němu. Film je naprosto nestrukturovaný a informačně prázdný. Těch pár lidí na festivalu ve Varech je zoufale malý reprezentativní vzorek zdejší komunity. Situaci nezachraňuje ani POMO, který hází svá tradiční otřepaná klišé a dělá si reklamu. Režisér naprosto selhal v přístupu, kdy rozděluje filmové publikum na 2 soupeřící tábory. Těch co na CSFD jsou a těch co nejsou. Celou CSFD bere jako homogenní masu lidí s laickým pohledem na svět filmu. Dává za pravdu těm, co vzpomínají na doby, kdy byl Vláčil a Bergman v pravidelné nabídce kin, aniž by se zamyslel nad tím kam a proč se kinematografie posunula. ()
Jak paradoxní a příznačné, že cyklus audiovizuálních esejí na různá témata týkající se kinematografie a přístupu k ní (od archivnictví a restaurování/remasterování, přes manipulativnost a realtivnost sdělení po reflexi, prožívání i materiálnost filmu), zůstane radikálně nepochopený a narazí naopak na zeď apriorního odmítnutí a zatvrzelé neochoty reflektovat a uvažovat. Při tom právě o podnícení reflexe zjevně tvůrcům šlo. Navzdory neadekvátnímu zdejšímu označení labelem "dokumentární", má cyklus Arzenál blíže k formátu video esejí než k dokumentu, alespoň ne v jeho obecně přijímaném významu. Jeho cílem není informovat či prezentovat fakta a hodnocení, ale předkládat divákům podněty v souladu s tím, že není jedna neotřesitelná autoritativní odpověď, stejně jako film potažmo obraz nemá jeden jediný význam. Místo, aby se zdejší nadšenci filmu věnovali podnětům, které se týkají předmětu jejich zájmu a jeho podstaty, které se rozebírají v jiných dílech, především "Ostře sledovaná digitalizace" a "Nová věčnost", tak naopak řeší svůj vlastní obraz. Navíc obraz, který sami utvářejí, takže o to víc jsou pobouřeni jeho podobou. Výkřiky, že je pořad zaujatý jsou poněkud absurdní v momentě, kdy dává prostor k vyjádření různým stranám a naopak se zjevně snaží ukázat absurditu elitářského přístupu sarkastickými mezititulky. Nejvýmluvnější pro podstatu ČSFD je pak výtka, že tvůrci nezahrnuli reprezentativní vzorek uživatelů. Ta odhaluje potenciál k egocentrismu a zaslepenosti vlastní jakémukoli sociálnímu médiu, kterým je také ČSFD. Každý jednotlivec na sociální síti sám sebe vidí jako onoho vzorového, což souvisí s tím, že vytvářením si bublin konvenujících názorů se potenciálně inklusivní a demokratické platformy transformují na rozdrobené více či méně radikální enklávy elitářů. Je pak otázkou, jestli vůbec může vzniknout pojednání o ČSFD, které by konvenovalo všem jejím uživatelům, potažmo jak by mělo vypadat. Zatím na jakékoli i sebestřízlivější pokusy popsat tento fenomén vždy jistí uživatelé zareagovali velmi emotivně a odmítavě. Tvůrci naopak přišli se zjevnou úctyhodnou myšlenkou ony domněle znesvářené světy vně a uvnitř ČSFD propojit, i když samozřejmě narážejí na prostý fakt, že ne každý člověk je ochotný se vyjadřovat na kameru, nebo je zkušený řečník. Nicméně to, že onen dialog nevyšel, už není jejich vinou. Naopak fakt, že diskuse, které mohou vést k tříbení názorů, nahradilo vyblití se do klávesnice bez zpětné reflexe, není vlastní pouze ČSFD, ale právě všem sociálním médiím v době jejich masovosti. To ale není chyba této eseje, která se naopak snaží spojovat bez ohledu na nějakou předpojatou adekvátnost oněch spojení. Výmluvně zde nakonec dochází k dialogu oněch některými stále zarputile oddělovaných vysokých a nízkých rovin kinematografie v závěrečné koláži obrazů z Vláčilovy Holubice a Ewansovy Godzilly. A je to dialog užší a překvapivě funkčnější než mezi znesvářenými sférami filmových nadšenců opevněnými v zákopech, které si sami vykopali a sami je zatvrzele vystužují. Ale naděje tu je, jak ukazuje setkání Pomotyho a Vachka, které je samo o sobě grandiózně roztomilým kontaktem dvou protilehlých pólů spojených vášní k filmu. () (menej) (viac)
POMO, odkedy som ho videl naposledy, už nehovorí po slovensky, ale po česky. Asi aby naplnil pojem Česko-Slovenská v názve databázy. Užívatelia nemajú radi dlhé komentáre, skôr pocity videného. Filmoví odborníci čsfd používajú, ale chráň Boh, aby sa registrovali. Pretože oni ako mladí čítali Kafku a Dostojevského a o filmoch debatovali melancholicky, po nociach chodili Brnom ak videli nejaký ruský film, kdežto dnešní mladí debatujú o nich prevažne technicky. Vachka mám ako režiséra rád, no tu nejaké bohvieaké brilantné názory nepredviedol. Zhruba v zmysle, že plkať sa môže o čomkoľvek, aj tak je to jedno. Vadí mu, že každý môže do komentára napísať čokoľvek. Prázdniny pána Hulota však majú na databáze slušné hodnotenie, čím ju zobral ako-tak na milosť. Režisér dokumentu vidí rozdiel medzi filmovými cinefilmi a používateľmi čsfd na línii Vláčilova Holubica vs. Edwardsova Godzilla. Používateľ Douglas píše najdlhšie komentáre na čsfd. Učiteľ na vysokej škole dáva horšie známky tým, ktorí používajú údaje z čsfd, pretože sú lživé a zavádzajú. ČSFD je kontroverzný projekt, Vachkov Záviš, kníže pornofolku je kontroverzný film. ČSFD je kúl. ČSFD je pop. O Holubici sa nediskutuje. Užívatelia sú zobrazení ako drzí a hanbliví introverti, čo sa uvoľnia až pri klávesnici doma v teple. Ste z týchto viet múdrejší? Nie? Ani ja som nebol. Ale tiež ma zaujalo, ako mnohí spolukomentátori berú čsfd strašne vážne. Myslel som si, že tu je väčší nadhľad. No - neni. Nič to nemení na tom, že dokument veľa nového nepriniesol. Otázne je, či vôbec mohol. Skôr taká znôška raz nudných, občas interesantných zaujímavostí pre tých, čo na databázu chodia denne. ()
Galéria (4)
Súvisiace novinky
Fenomén ČSFD.cz tento pátek na ČT Art
Jedinečný cyklus osmi půlhodinových dokumentů od pěti režisérů nabízí originální pohled na české filmové dědictví i péči o něj. Série vznikla v úzké spolupráci s Národním filmovým archivem (NFA).… (viac)
Reklama