Cleo od piatej do siedmej

Po naprosto skvělých úvodních titulcích s barevnými záběry na karty následovala poněkud unylejší část bloudění hlavní postavy ulicemi a návštěvy kloboučnictví, kdy jsem si s filmem příliš „netykal“. Ještě mi pak chvíli trvalo, než jsem začal na Cléo od pěti do sedmi oceňovat i něco jiného, než samotný nápad jednoty času ve filmu. Ale pak jsem už plně vnímal i to, jak působivě zvládla režisérka atmosféru svého díla, která přesně vystihuje aktuální psychologické rozpoložení postavy Cléo. Některé pozdější scény z ulice, kde jsme u Cléo svědky pocitu znovu se objevujícího zoufalství či náhlého procitnutí k jiné myšlence, působivě umocňují scény s hromadným vzletem holubů nebo čekání na možnost přejít na druhou stranu oproti dlouhému procházejícímu davu. A musel jsem uznat, že ten film je neskutečně zajímavý jak formou (včetně kamery a typické Legrandovy hudby), tak obsahem a vůbec nevadí, že skončí náhle bez toho, abychom se dozvěděli hlavní výsledek, na nějž Cléo čeká, protože její procházka a povídání s Antoinem vdechla do filmu i do života Cléo nové spestření, radost i naději. Přestože je hlavní postavou zpěvačka, vyloženě „hudebních“ scén se ve filmu dočkáme jen pramálo, ale všechny stojí svou krásně spontánnou a bezprostřední atmosférou za to, ať už ta během veselého šansonu z rádia v autě, zpěv v parku na schodech či živá sešlost se samotným Michelem Legrandem u klavíru. Tedy mohu hlásit aktuálně už podruhé po sobě velmi dobrou zkušenost s francouzskou novou vlnou 60. let, tentokrát i s milým bonusem v podobě cameí slavných tváří tehdejší francouzské kultury (zejména v části s groteskou) navrch. [80%] (06.01.2023)

Ísť v súčasnej dobe do art kina na film typu Cleo je balzamom na dušu. Ste v sále, ktoré 60te roky pripomína, pozeráte sa na film, kde si postavy neesemeskujú, nezdvíhajú mobilné telefóny a pohybujú sa v čiernobielej Paríži. Potom vyjdete do súčasnej Bratislavy a kúzlo je fuč. Alebo možno úplne nie je, pokiaľ ste aspoň večer v centre. Cleo má tri výrazné prednosti. Atmosféru Paríža, krásnu ženskú predstaviteľku v hlavnej úlohe a dej, prebiehajúci takmer v reálnom čase. Je to film, ktorý je oslavou ľudského tela, čo je nám podsúvané počas celého filmu. Telo je zraniteľné, čo vidíme prostredníctvom choroby Cleo, novorodenca v inkubátore, starých ľudí a zmienkach o vojnových konfliktoch a ich obetiach. Telo je odolné, čo vidíme na cirkusantoch, predvádzajúcich rôzne bizarné kúsky a telo (predovšetkým ženské) je krásne, čo vidíme na kamarátke Cleo, stojacej ako modelka pre sochárov a koniec koncov aj na samotnej Cleo, aj keď celý čas oblečenej. To si uvedomovali aj Miró a Dalí, aj keď ženy kreslili na plátno trochu abstraktnejšie. Najkrajšia pasáž filmu je jej rozuzlenie, keď Cleo nachádza spriaznenú dušu, niekoho, kto je v podobnom ohrození života, ako ona, niekoho, kto ju dokáže preto pochopiť a vďaka komu sa dokáže cítiť šťastná. Ja sa cítim šťastný vždy, keď vidím podobne kvalitný film, ako tento. (06.03.2013)

Nepoznám veľa filmov, v ktorých funguje jednota času (niekedy spoločne s jednotou miesta a deja). Vlastne okrem Cléo iba Zinnemanov Na pravé poludnie. Cléo som videl pred polstoročím a Vardovej dielo ma veľmi príjemne prekvapilo. Bohužiaľ ho už nedokážem zohnať, aby som si oživil spomienky a tak som mu preventívne znížil hodnotenie na štyri hviezdičky a budem ďalej dúfať, že možno sa raz pritrafí. Potom k nemu napíšem aj riadny komentár a definitívne sa rozhodnem o hodnotení. (04.02.2019)

Vyrovnanost... to je první slovo, co mě napadlo, když jsem se zaujetím sledoval snímek Cleó od 5 do 7. Trvání filmové osnovy a skutečný čas projekce nebyly v kinematografii snad nikdy takto vyvážené; minimálně jsem žádný takový film ještě neviděl. Agnes Varda (představitelka tzv. levého břehu francouzské nové vlny) uchopila příběh mladé zpěvačky, vystrašené hrozivou předpovědí smrtelné nemoci, jako hranou (v duchu cinema-verité laděnou) esej o bariérách komunikace a možnostech x nemožnostech zúžitkování tikajícího času existence jednotlivce. Je to dílo velmi otevřené, živé a stále se tvarující do nových a nových forem. Scéna projekce němé romantiky (v hlavních rolích s Godardem a Karinovou), výklad tarotových karet, všudypřítomné svědectví o alžírském válčení... všechny tyto segmenty utváří dohromady komplexní studii člověka pohybujícího se v čase. Kam a proč jeho pohyb směřuje je věcí druhou. (06.01.2024)

"Filmy jsou život s vystříhanými nudnými částmi," prohlásil jednou Alfred Hitchcock a jeho teze je dokonale aplikovatelná na jeden z nejzajímavějších filmů francouzské nové vlny, který natočila "babička francouzské nové vlny" Anges Vardová. Přestože název jasně říká, že budeme sledovat dvě hodiny ze života titulní hrdinky, která putuje ulicemi Paříže a čeká na výsedky vyšetření, ve skutečnosti má film hodinu a půl s tím, že poslední půlhodina je na doplnění ze stran diváků. Vardová totiž rozlišuje mezi časem skutečným-dokumentárním, který se čas od času zjevuje na obrazovce a divák si tak může skutečně vyzkoušet, že to na sekundu vychází, a mezi tím filmově-fikčním, který pojímá impresionisticky. Pokud se má brát v potaz rčení, že postava se na začátku filmu zrodí a s jeho koncem umírá, Cléo od pěti do sedmi je čestná výjimka, které na výsledném hodnoceni ubírá fakt, že dialogy jsou v některých chvílích nepatřičné a že malé epizodky s výběrem klobouku či vložená krátká groteska s účastí Godarda, Kariny a Constantinea na sebe strhávají pozornost a odvádí tak diváka od celku. Vardová prohlásila, že "Feminismus může být zábava" a Cléo od pěti do sedmi je toho zářným důkazem - už kvůli užití odrazových ploch (hrdinka je utvářena prostředím a proměňuje se v rámci něj) a nádherném nasnímání míst, při kterém se nezapře, že Vardová bývala fotografkou. (22.02.2007)