Božská Florence

"People may say I can't sing, but no one can ever say I didn't sing." Božská Florence je film, který těží zejména z úžasného hereckého obsazení a samotného námětu. Meryl Streep je Paní herečka a v roli "nejfalešnější zpěvačky všech dob" pouze potvrzuje svoje kvality - nabíledni je porovnání s muzikálem Mamma Mia!, co se Merylina zpěvu týká. Hugh Grant mě svým výkonem mile překvapil a dokázal, že vedle sukničkáře Daniela z Deníku Bridget Jones umí zahrát i na vážnější notu. Vedle toho musím rovněž zmínit Simona Helberga, který svým připitomnělým šklebením (samozřejmě v dobrém slova smyslu) dodával filmu na humoru. Čímž se dostávám k tomu, že ve filmu fungovala skvěla jako humorná tak i dramatická stránka. Když Florence začala zpívat při pravidelných zkouškách nebo před publikem, tak mi to v momentě vyvolalo úsměv na tváři, čemuž pomáhali i další aktéři (zejména ta blondýna). Naproti tomu stojí dramatická linie, která vyvažuje onu odlehčenost - ať už jde o Florencinu nemoc či její bezbřehou touhu zpívat nebo její alternativní vztah s manželem. Musím se zde přiznat, že před tímto snímkem jsem neměl o někom jako Florence Foster Jenkins vůbec ponětí, což je možná tak trochu ostuda. Zkrátka kvalitně natočený životopisný snímek o jedné neobyčejné ženě, která se do dějin zapsala právě tím, že vynikala z davu svou extravagantností a nezaměnitelným zpěvem - byť byl otřesný. (10.09.2016)

Člověka občas popadne trudomyslnost, když se zamyslí nad tím, kam filmařsky spěje Hollywood. Jenže pak člověk v kině narazí na film, jako je Božská Florence, a vzplane v něm aspoň malá naděje, že ještě není všem dobrým dnům konec. Scénář se vyhýbá tomu, aby děj stavěl na konfliktech mezi postavami, a možná právě to je to, čím je tak silný. Jedná se o místy úsměvný, místy vážný příběh ambiciózní ženy, která moc chtěla, ale neměla dáno. I v Česku se lze setkat s lidmi, kteří pořádně nic neumí, ale jejich obranné mechanismy jim prostě brání přiznat si to (namátkou třeba Metrix Steel nebo Martin Beck, kteří jsou ale co do oblasti umění úplně jiná liga než Florence Foster Jenkins). Celé to podtrhují excelentní herecké výkony ústřední trojice, zejména Meryl Streep. (1 135.) (29.08.2016)

Viděno v RegioJetu při cestě z Prahy do Zábřehu. Nápad dost dobrý, ale šlape tak na půl plynu. Příběh o staré bohaté ženě, kterou její manžel a lidé okolo ní udržují ve světě iluze, ve kterém je naprosto dokonalá zpěvačka – přičemž naprostý opak je pravdou a její zpěv by se dal přirovnat k vřeštění opic v ZOO. Přitom ale tahle iluze jí z nějakého zázračného důvodu udržuje při životě, protože může dělat to, co vždy bylo (a je) jejím životním snem. Víc k ději psát nebudu, nicméně už z tohohle by šlo udělat dost silný a zajímavý příběh. A zajímavé to sice je, ale ne zrovna povedené. Chybí tomu nějaký silnější dojem, od prvního vystoupení Florence tomu docela dojde šťáva, moc se toho neděje a navíc ten konec taky není zrovna dobře vedený. SPOILERY To, že její koncert v Carnegie Hall zachrání někdo, kdo se jí od začátku smál (bez jakéhokoli ukázání toho, proč jí teda začala podporovat) působí jako hrozně velká náhoda. Ta část, ve které se snaží její manžel s jejím pianistou zabránit jí přečíst si recenzi New York Post je taky plná náhod a závěrečný desetiminutový vyděračský kýč s klišé poslední scénou, ve které Florence těsně před smrtí řekne nejpodstatnější větu filmu mi dojmy taky spíš zhoršil. Navíc od finálního vyznění jsem čekal víc než jen to, co je jasné skoro od začátku – třeba to, že za jejím udržováním na životě nemohla jen hudba, ale taky lidé okolo ní. KONEC SPOIELRŮ Špatné to rozhodně není, ale dalo se z toho prostě dostat víc. 3* (20.07.2021)

Asi jsem v tomhle případě zase ovlivněn tím, že jsem viděl nejprve hru na divadle, kde mi přišla naprosto skvělá. Rozhodně jedna z nejlepších her Jihočeského divadla. Meryl Streep je opět úchvatná, Hugh Grant stárne, ale pořád je dobrý, Simon se oprostil od své seriálové role a šlape jim to, ale ten film je tak nějak jinak obyčejný. (03.10.2016)

Zpívala falešně, jednou před celou Carnegie Hall, byla trochu mešuge a její příběh je tak bizár, že se o tom píšou hry, muzikály a teď i film. Snaží se tam všichni, ale scénář není dost dramatický, vtipný nebo aspoň melodramatický, aby to nebylo zas a pořád jen: nejhorší zpěvačka, která naplnila Carnegie Hall. Vcelku nuda. Nejvtipnější jsou závěrečné titulky, podle kterých byla její nahrávka nejúspěšnějším singlem jedné vydavatelské společnosti a záznam jejího koncertu je nejžádanějším záznamem z archivu Carnegie Hall. To spíš vypovídá něco o nás než o ní, ne? (23.12.2016)