Dáma v zlatom

Zdá sa, že s Big Bearom a Volodimirom2 sme vo výraznej menšine a film mnohých pre mňa nepochopiteľne neoslovil. Verbalove intelektuálno-komediálne komenty ma nikdy nebavili a ako "obľúbený užívateľ" by mi bol v topke na hovno, pretože sa s ním zhodnem na 4 filmoch zo 100. Tak nech píše chujoviny ďalej a ovplyvňuje tých, ktorí sa dajú a nemajú vlastný názor. Príbeh podľa skutočnej udalosti na mňa silno zapôsobil a obrovský podiel na tom mali nielen vojnové scény z Rakúska obsadeného Nemcami, ale hlavne neuveriteľný herecký koncert H. Mirren, ktorá ma svojou postavou očarila. Márii Altmanovej prepožičala príjemnú ľudskú podobu sebavedomej, hrdej i vtipnej žene, ktorá sa nevzdáva. V menších úlohách potešili nemeckí herci D. Bruhl a T. Schilling. Atmosféru výborne dokresľuje krásna hudba, ktorej spoluautorom je H. Zimmer. Prisahám, že záver, ktorý síce tak trochu kopíruje záver filmu Cameronovho Titanicu, som si pustil asi 5 krát. Návrat H. Mirren do domu, v ktorom vyrastala, stretnutie so svojimi blízkymi a krásny, úprimný úsmev na záver...K tomu tá božská hudba , no proste krása. Nechýbalo veľa k plnému počtu. 80%. (13.02.2016)

Prostředí jako takové už z podstaty nabízí zajímavý námět na příběh. Židovské příběhy z období obou válek totiž nejsou nikdy k zahození a většinou jsou plné neuvěřitelných emocí. Ne ale v případě filmu Dáma ve zlatém, kde se promítají dvě příběhové linky. Jedna ze současnosti a druhá z minulosti. Ta z minulosti je odvedená poměrně dobře a nemám na ní výtku. Ta ze současnosti je ale šíleně nezáživná a ten soudní proces tomu dodal korunu. Ve výsledku nezbývá nic jiného, než přijmout s vděkem alespoň solidní herecké výkony. Jenže to je také to jediné, co u tohoto filmu stojí za povšimnutí. (25.06.2015)

Vizuálně hodně zajímavé retrospektivní návraty v čase ukazující předválečný idylický život vídeňských židovských zbohatlíků, ale také nastupující nacismus v Rakousku .. Tomu všemu potom vévodí v záběrech ze ´současnosti´ Helen Mirren, která chytla třetí dech a jde v posledních letech od jednoho výborného představení k druhému ... Mé hodnocení - tohle beru, jako takovou zdařilou krásnou filmovou uhlazenou skoro pohádku pro dospělé, proto 4 hvězdičky - když se hlouběji zamyslím, musím totiž souhlasit s komentářem _ verbal _ ... (28.06.2015)

Já nevím jestli je to mnou, mou malou zaníceností pro věc a nebo tím scénářem, ale mně se celá ta právnická anabáze zdála příliš nezáživná. Asi to takhle chodí v reálu, ale ve filmu se musí chytnout za něco, co by diváka upoutalo natolik, aby si na konci mohl říct : "To byla paráda, jak jim to tam u toho soudu nandal nebo..... chudinka Marie, co ta si musela vytrpět, aby získala, co jí patří a takhle to je tedy s tím slavným obrazem od Klimta, ach to jsem ráda, že jsem něco takového mohla vidět". A ono nic. Jeden z těch snímků, které zřejmě brzy zapadnou mezi mnoha jinými podobně zpracovanými dramaty. Jinak vizuál byl výborný, to nemohu říct...... (24.06.2015)

Pokud bych vycházel čistě z anotace, očekával bych soudní drama. Na to, abychom Dámu ve zlatém mohli takto žánrově zařadit, se ale u soudu stráví dost malé množství času (pár konfrontací mezi právníky, pár proslovů atp.). Symbol celého sporu, Klimtův portrét Adele Bloch-Bauerové, tety hlavní hrdinky Marie evokuje spíše vzpomínky na minulost, do nichž Maria postupně více a více zabředá. Hledá vlastní identitu, vyrovnává se s vlastní minulostí a očekává katarzi, mezitím absolvuje pár schůzek, občas se zúčastní soudu, arbitráže apod. [==] V jádru filmu totiž moc nejde o samotnou restituci, ale pozornost je směřována k jejím aktérům, přičemž za dominantní lze považovat prvek proměny, resp. proměňující se vztah: 1) Marie k rodné vlasti (změní svůj původně dogmatický názor, že se do Rakouska již nevrátí a připouští, že se společnost posunula dále); 2) Marie k celé kauze (nechce se ji zúčastnit, pak několikrát odmítne znovuzapojení do procesu); 3) Marie k sobě samé, resp. vlastní minulosti (souvisí s bodem 1, postupné otevírání třinácté komnaty); 4) Marie a Randyho (vypjatý vztah restituentky a právníka projde velkým vývojem); 5) Randyho k případu a stejně tak vlastní identitě. Příkladů by se našlo jistě více, šlo o to názorně demonstrovat, jak film s prvkem proměny systematicky pracuje, přičemž ho v určitých momentech konfrontuje s pravým opakem, tedy nemožností proměny (scény s představiteli protistrany, kteří pevně trvají na svém). [==] Ačkoli dominantu považuji za poměrně zjevnou, míra ozvláštnění je diskutabilní, protože uvedené postupy nikterak novátorské nejsou. Tvůrci si spíše berou soudní spor jako rukojmí pro vyprávění příběhu o ženě, která sice svým způsobem ztratila část svého života, kdy byla nucena utéct z rodné země do zahraničí, ale hrůzy holocaustu a dalších zločinů jako mnoho (milionů) jiných na vlastní kůži nezažila. Pokud něco autentického, tak si raději znovu pustím dokumenty Heleny Třeštíkové Hitler, Stalin a já, Má šťastná hvězda nebo Nesdělitelné. (23.06.2015)