Väznica parmská

Takže předně (jako téměř vždy) nemám zkušenosti s literární předlohou, tudíž nemůžu srovnávat. Stopáž cca 170 minut bez větších dějových eskapád (které se objevují až velmi pozdě) je první větší překážkou na cestě k divákovi. Co se týče hlavních hrdinů, kromě Fabricia se zde snad nedá nalézt postava, které by se dalo nějak víc fandit, a po neustálých milostných úletech už publiku začne vadit i on. Film je vztahovým propletencem, který se kromě romantických pasáží snaží i o jakési historické reálie (což je fajn) a také o humor, ten však příliš nefunguje a směšně působí spíš ty scény, které tak očividně zamýšleny nebyly (nejvíc mě asi dostal plačící hrdina v kostele). Větší oživení přijde až s pučem, který byl velmi zajímavý, a také (alespoň pro mě osobně) nečekaným koncem, který zvedl můj nepříliš plnohodnotný zážitek z filmu, ale ani on nezměnil nic na faktu, že jde o průměrnou záležitost, proto tedy 3*. (23.02.2013)

Nepřipadá mi fér vytýkat filmu, že neobsahuje všechny dějové linie a detaily knižní předlohy. Podle takovýchto kritérií by pak Stendhalova díla (a s nimi většina historických románů) byla nezfilmovatelná. Film je přece film (je přece film). A Věznice parmská je nepřekonaná a nejspíš i nepřekonatelná adaptace slavného příběhu o různých podobách lásky v kulisách postnapoleonské Itálie, zmítané politickými i společenskými otřesy. Gérard Philipe jako Fabrizzio del Dongo odzbrojuje svou krásou, mládím, a vyzrálým hereckým výkonem, mezi ženskými protagonistkami pak jednoznačně vyniká Maria Casares v roli vévodkyně San Severiny, femme fatale nejvyšších kruhů parmského mikrosvěta. Stopáž je velkorysá, díky preciznímu vystavění příběhu i dynamice jednotlivých scén to ale není na překážku. Kostýmy jsou nádherné (v tomto směru opět vede vévodkyně) a typologie vedlejších postav přesná. Christian-Jacque, jehož doménou jinak byly spíše odlehčené kousky (Tulipány :), dokázal, že pro něj nebyl problém ani nejvyšší filmařský level. (24.01.2012)

Predlohu nepoznám a preto je mi ťažko vyjadrovať sa k obsahu, ktorý na mňa pôsobil viackrát zvláštne. Už len ten podivný tetovsko-synovcovský vrúcny cit, často menovaný ako milovanie, nie je po morálnej stránke nijako odsúdený ako nemravný, či aspoň skritizovaný. Bol oto snáď vtedy normálne? Hl. hrdina, ktorý sa po celý čas správa veľmi nerozumne, je nielen sukničkár, ktorý strieda sukne, ale aj naozaj zabodne manžela svojej milenky a je teda právoplatne odsúdený. Kritizuje súdne konanie, pritom súd berie (nespravodlivo) ako poľachčujúce okolnosti to, že páchateľ je šľachtic, ešte k tomu mladý a nenaparí mu slučku, ako to vtedy bolo asi bežné. Predseda vlády tamojšieho spoločenstva sa podieľa na kriminálnom zločine - úteku z väzenia. Zavŕšené je to tým, že sa mladý šľachtic po úteku z nudy vlastným pričinením ocitá späť v moci polície. Film má premrštenú stopáž a hlavne romantické pasáže sú dosť nudné. Jednotlivým intrigám mohla byť venovaná väčšia pozornosť. Nebyť väzenského prostredia a už spomínaných intríg, išlo by o sterilné dielo. (22.08.2023)

Stendhal spoločne s Maupassantom sú pre mňa poslednými aktuálnymi predstaviteľmi francúzskej literatúry 19. storočia. Preto ma potešilo, že ČT2 zaradila do programu takmer 70 rokov starú adaptáciu jeho Väznice parmskej s neskutočne charizmatickým Gérardom Philipom v titulnej úlohe. Christian-Jaque sa svojej úlohy zhostil so cťou a ja nemám problém ponechať filmu pôvodné štyri hviezdičky. Aj keď je literárna predloha objemným dielom, podarilo sa mu zachovať ducha a kľúčové peripetie príbehu. Vybral si dobrých hercov, z ktorých iba predstaviteľ kniežaťa bol viac afektovaný, ako by bolo zdravé. Aj hudba výborne podfarbovala dianie na obrazovke. Pousmial som sa pri každom objavení sa Tullia Carminatiho (ministerský predseda), lebo som v ňom videl takmer dokonalú podobu s Františkom Smolíkom. Samozrejme, že film má aj nejaké slabiny (preto iba štyri hviezdičky), z ktorých ma najviac iritovali nezvládnuté scény z rebélie v Parme. To však neznižuje celkový výborný dojem z tohto filmu, ktorý hravo obstojí pred súčasnými nákladnými a spravidla bezmyšlienkovitými adaptáciami veľkých literárnych diel. (29.05.2016)

Filmová klasika mala vždy veľkú oporu v klasických knižných dielach. Stendhalov román je prepísaný verne s dôrazom na všetky aspekty. Hviezdou je určite Gérard Philipe, ale k úžitku je, že zbytočne nenechával strhávať pozornosť na seba a priestor mali i ostatní herci. Film bežal v našich kinách v dvoch častiach v roku 1949 a neskôr aj v televízii. (19.12.2023)