Homár

To eye or not to eye, that is the question.. Černá absurdní fašisticko-dystopická podivnost, která zajíždí do společenské kategorizace partnerských vztahů a přitom si rochní v poznatku, že ani jedna z cest není absolutním vítězstvím a ve druhém plánu ještě stačí ironizovat všemožná hnutí odporu, co se bouří proti nastaveným pravidlům, ale sama se jinými svazují. Co tím vším chtěl nekonvenční Lanthimos říct je celkem jasné, ale oproti The Killing of a Sacred Deer u mě nezafungovalo to pojetí. Možná by přineslo potřebnou empatii, kdyby všechny postavy nebyly jak na čtyři tužkové baterky, ale to už by byl docela jiný příběh mimo autorský záměr.. P.S.: Tělnatý korýš Colin perfektní. Jeho případná proměna na humra by byla jen kosmetickou úpravou.. (10.04.2018)

Tož vitejte ve městě, ve kterém vás můžou zatknout a odvést pro absenci stálého partnera ve vašem životě, a především vitejte v hotelu, kde vás dle vlastního výběru za 45 dní promění ve zvíře! :o) ... Pro takovéto podivné komedie ve stylu Lesterovy Obývací ložnice či vybraných kousků z dílny Jeana-Pierra Mockyho mám od jisté doby slabost a těší mě, že se pořád najdou tvůrci, kteří s podobně laděnými náměty z absurdního prostředí s absurdními zákony i postavy dokážou přijít ve filmu i dnes. Ten ústřední nápad je tu nesmírně originální, děj má docela zábavný průběh naplněný různými bizarnostmi a vtipnými kuriozity přítomnými často i jen v pozadí pro všímavé diváky (např. procházení velblouda či plameňáka pár metrů za postavama během dialogů v lese), samotný děj mě chytil a napínal mě, s čím vším ještě vyleze a jakým směrem se osud hlavního hrdiny chyceného do pasti bude vyvíjet. Na druhé straně (berte ale můj názor jako čistě z laického pohledu diváka) jsem se nejednou během filmu ptal, zda právě toto je námět vhodný pro dvouhodinovou(!) stopáž a výrazně artovou formu plnou dlouhých uměleckých záběrů, skrze níž se zřejmě režisér snaží udělat z podobného námětu cosi hlubokého. Po necelé polovině, kdy jsem si dopřál během sledování malou pauzu, jsem nakonec uznal, že pomalé tempo má v některých scénách svůj význam, neboť umožňuje divákovi lépe procítit tu absurdní situaci Davida z dramatického úhlu pohledu + rovněž k dost silným závěrečným 20ti minutám (které můj celkový dojem hodně silně rozkolísaný mezi 3 a 4 hvězdičkami též dost zachraňují) tento styl velmi dobře sedí a od ostatních absurdních komedií podobného ražení vlastně Yorgos Lanthimos svého Humra tímhle stylem i dost odlíšil. Nicméně i tak bych si v takovém filmu za sebe přál méně umělých artových záběrů (+ kratší stopáž), které zejména v první seznamovací třetině brzdily komediální potenciál, stejně tak méně zvrhlostí (víc než pár sexuálních hrátek mi vadily ty nechutné záběry na mrtvoly včetně psa) a na oplátku mnohem víc skutečného humoru. Zážitkem pro mě Humr i přesto byl, asi na tuhle vesměs dost povedenou filmovou podivnost jen tak nezapomenu, některé scény mě přímo nadchly, jiné znepokojily a asi dost z nich mi dlouho zůstane v paměti, ale stejně si nejsem jist, zda právě vzhledem k onomu poměru výše zmíněných indegrediencí půjde o film, který bych si v budoucnu chtěl pustit znovu. Ty 4 hvězdičky jsou z mé strany výrazně slabší. [75%] **** Jinak nemohu si pomoct, ale Colin Farell v hlavní roli mi tady vzhledově neskutečně připomínal francouzského herce Michaela Lonsdala zamlada a jak koukám do galerie, že Farell v reálu i dalších filmech vypadá úplně jinak, docela by mě zajímalo, zda v tom byl záměr či nějaký hlubší odkaz. (16.01.2022)

Tomuto „skvostu“ bych rozhodně trochu upravil distribuční název, a to vyškrtnutím počátečního „H“, protáhnutím „u“ a osazením „d“ na konec. Takový titul by daleko lépe charakterizoval ubíjející hemoroidiádu, která dokazuje, že hranice mezi snesitelným bizárem a úmornou artovou pičovinou pro ufony je opravdu tenká. Úmrd slouží výhradně k ukájení uměleckých ambicí nějakého patrně patologicky osamělého řeckého narkáče, jemuž piko vnuklo „fuckt hustou“ existenciální sci-fi vizi dekadentně upadajícího lidstva. Ta spočívá v represivně vynucené ultimativní seznamce „Najdi si partnera, nebo tě proměníme v tapíra!“. Aby ten absurdní kýbl sraček alespoň nějak udržel pohromadě, musel jej náš milý Jorgos Šňupakis dovybavit vskutku neprůstřelnou premisou, že se v blízké budoucnosti začneme všichni chovat jako totální kokoti. Výsledkem je ukrutný pomatený blivajz, táhnoucí se jako tchýnin chrchel, s asi třemi explicitně šokujícími momenty, které však zdaleka nevyváží ty dvě hodiny, během nichž se člověk modlí, aby měl oplechovanou prdel. A nevytrhl to ani jako o život hrající fešácký Kolín, ani rozkokošná Ráchel, od které bych si i v jejích devětačtyřiceti klidně nechal zahřát pneumatiky před velkou cenou, a vůbec by nemusela škemrat. S kapesníkem napuštěným nějakým výživným syntetickým rozpouštědlem bych to možná viděl optimističtěji a zajisté si vychutnal ty přehršle skrytých metafor, artových jinotajů a hlubokých filosofických mouder, ale nedávno jsem odmašťoval plot, takže došlo. (13.01.2020)

Nebudem "lobovať za Lobstera", ak tento málo pravdepodobný alternatívny svet niekomu nesadne, nič s tým neurobí. On je totiž tak "od veci", že môže byť iba metaforou sveta nášho a jeho pravidlá sú pravidlami ľudí s trochu odlišným myslením, ale zato rovnakými citmi, ako máme my. Nie je to pre mňa totiž svet budúcnosti našej, ale svetom jednoducho iným. Lobster by sa mohol stať kultovým dielom introvertov. Viac ho vnímam ako film o postavách a ich nutnej pretvárke, ako politickú alegóriu, bavilo ma si spájať ich hraničnú situáciu a rozhodnutia so stavom vzťahov našej doby. K úplnému nadšeniu mi však nestačí iba intelektuálny rozmer (ten tiež nemusí mnohým sadnúť), film ma musí aj silnejšie emocionálne zasiahnuť, alebo strhnúť, čo Lobster nedokázal. (20.01.2016)

Naprosto dokonalá šílenost, která často vyznívá spíše komicky, ale vlastně bych ji ani nebyl schopen zařadit do žánru, protože tohle je prostě jako něco, co jsem nikdy nikdy neviděl. Vše funguje naprosto na výbornou, ale musím přiznat, že více než druhá polovina filmu mě bavil Farrellův pobyt v hotelu, spíše než jeho putování s osamocenými a Rachel. Každopádně jsem nadmíru spokojený a nemůžu zapomenout vyzdvihnout ty dva úžasné plakáty, kde Rachel s Colinem objímají neviditelně toho druhého. To je prostě bomba! (31.12.2015)