Whiplash

Psychologická bitva, portrét ctižádosti a sdírání se za hranice možností, Teller & Simmons jsou herecky precizní. Chazelle už zde zaujme jako jistý a sebevědomý režisér, a místy velmi vtahující, ale přeci jen to ještě (pro mě) nemá ten přesah / srdce jako jeho následující tři snímky. (dojem potvrzuje 2. projekce) (10.02.2023)

NÁHRADNÍCI, NECHCETE VYČISTIT BICÍ OD KRVE? Jsa naladěn La La Landem, řekl jsem si, že zkusím Whiplash, na který mám políčeno už déle a líbil se mi více. Ambivalentní vztah a všechno, co k němu patří, v netypickém podání (učitel a žák), s neodhadnutelnými dějovými zvraty a netradiční codou. Snímek je samozřejmě také trochu stylizovaný, takže po první půlhodině ani pak nikdo psychiatra nevolá. Potěšil Paul Reiser. Damiena Chazella se rozhodně vyplatí sledovat, samozřejmě kvůli budoucím i minulým projektům (Grand Piano). 90%! (15.08.2017)

Znervózňuje mě přítomnost Whiplashe na Oscarech, protože bych byl rád, kdyby si filmy tohoto ražení zachovaly svojí spontánnost, přímost a jednoduchost a nepropadly akademickým kalkulům. Whiplash je každopádně povedený kousek, hodně precizní. Možná se mohl Chazelle režijně ještě trochu víc odvázat, protože pasáže plné zajímavých obrazů střídají ty až zbytečně umírněné. Možná je to ale na druhou stranu dobře, že se ten film i přes tolik možností nestal ničí exhibicí a především vypráví svůj příběh o posedlosti. (28.01.2015)

Když tady mezi těmi extatickými výkřiky tak osaměle rebeluju s třemi hvězdičkami, možná bych měl trochu vysvětlit proč. Whiplash je totiž bohužel jeden z těch filmů, které se tak zoufale snaží u diváka vyvolávat co nejsilnější emoce, až se přitom uchylují k těžko obhajitelné manipulaci. V případě Chazellova snímku to zdaleka není taková tragédie jako třeba u Broken Circle Breakdown, ale schválně si s odstupem všímejte všech těch scénáristických berliček, které se objevují z ničeho nic, nejsou nijak motivované a jejich jediným účelem je ještě víc vyhrotit už tak vyhrocenou situaci. Čímž se dostávám k dalšímu problému Whiplashe, totiž že není zajímavý formálně. U hudebních dramat je to častý problém a tady alespoň nutno přiznat působivé stylistické ztvárnění jednotlivých muzikálních čísel, kdy se spolu s gradací songu (bubnování) zrychluje střih, převládají detaily a tak dále. Jenže vyprávění převážně stojí na hereckých výkonech (Tellerově fyzickém, Simmonsově hlasovém), což film posouvá směrem k vypočítavým oscarovým dramatům. V dialozích je opět nepřehlédnutelný důraz na maximální přepjatost, všechno směřuje k co největšímu citovému vykolejení diváka, který v rozrušení nemá vůbec prostor všímat si, že je jím celkem nevybíravě manipulováno. Závěr filmu pak jenom potvrzuje, co jsem napsal výše - je to znovu hra na co největší okamžitý efekt, která hraničí se škemráním o potlesk vestoje. Sorry, ale tohle prostě nežeru. ________ Recenze psaná pro A2 (06.01.2015)

Přiznávám, že než jsem chytla ten správný takt a srdce se mně rozbubnovalo v tom správném tempu, tak mně to chvíli trvalo. Pak to ovšem nabralo takové grády a jiskření mezi Fletcherem a Andrewem, kdy jsem jen nevěřícně zírala na to nadšení, zápal, zlobu, vztek, krev a dokonalou konfrontaci mezi oběma, kterou jsem už dlouho ve filmu neviděla. Kdo by to do toho klučiny Milese řekl, já tedy rozhodně ne, ale dal do toho maximum a já mu tleskám. Závěrečné finále nemělo chybu !! Simmonse nemám taky moc v povědomí, ale zahrál kontroverzního dirigenta maximálně přesvědčivě, takže jsem ho brala se vším všudy. A jen tak mimochodem mě v jednu chvilku při sledování Milese za těmi bubny bleskla hlavou myšlenka, že by se bicí výborně uplatnily v posilovnách, v nějakých uzavřených boxech a strčily by hravě do kapsy kdejaký posilovací přístroj:-) (15.01.2015)