Whiplash

(1001) Ačkoliv to začíná jako příběh o detailech, tak se mi zdá jako vyprávěný někým s poruchou pozornosti. Nebo já nemám ten správný druh pozornosti, požadovaný tímto filmem. Velké mínus nejspíš bude, že nemám hudební sluch a nacházím potěšení i v rozladěné hudbě, jak mi kdysi kdosi vysvětlil. Už jenom tím mi velká část obsahu rovnou uniká, možná úplně všechen obsah i s přesahem. Nebo jako kdyby film o puntíčkářích nenatočil puntíčkář a mně puntíčkáře to vytáčí z míry. Nebo jako by film o puntíčkářích natočil puntíčkář zcela puntíčkářsky a já ve skutečnosti nebyla puntíčkář a postrádala tam moment opravdového překvapení a odvahy nezabývat se trivialitami a ukazovat jen to, co je skutečně k tématu. Ale že je to režisérův první velký film, tak je možné předpokládat, že ho čas naučí vyvarovat se klišé jako je cokoliv s přítelkyní, ke které může být ambiciozní necita ambiciozně necitelný, nebo bratranci fotbalisté, kteří se mu vysmívají u rodinné večeře, kde ho nikdo nechápe. Herec, kterému očividně není devatenáct, hraje devatenáctiletého kluka. Jak mám věřit ty naivní slzy při omluvnému volání holce muži, kterému je zjevně blíž ke třiceti než ke dvaceti? Někdy na věku herce nezáleží, ale zrovna tady mi to přijde důležité. A i přese všechnu mou, téměř neutuchající, lásku pro J.K. Simmonse, je v mém vesmíru role učitele buďto rovnou špatně napsaná (A to nejspíš je, ty wtf přechody mezi vyměňováním cukrblíků s malou holčičkou v západu slunce a kundováním dvě vteřiny poté v chladné místnosti s modrými podtóny jsou na sebe naražené tak nešikovně, že se tomu nemůžu ani zasmát - a když se tak nad tím zamyslím, tak smysl pro humor tomuto filmu chybí zcela esenciálně.) a nebo jenom špatně obsazená a zahraná (Což nejspíš taky je, protože J.K. má v očích stejný výraz při obou druzích scén a jeho hlas a řeč těla vypadají jenom jako naplňování něčích pokynů, nikoliv jako památný výkon hodný oslavování. Byla jsem zmatená už při prvním sledování, protože mi to občas přišlo až moc jako parodie, aby to byla jen náhoda, a nebyla jsem si jistá, co mám doopravdy cítit. Pustila jsem si některé pasáže ze zkoušek a zejména finální konfrontace znovu a beze zvuku a z jeho tváře jsem nebyla schopna poznat, co se právě děje. Podle mě to není známka dobrého výkonu, ani dobrého vedení.) V ideálním světě a při vlastnictví stroje času by ten film natočil Steve McQueen v dobách Hladu. To byl taky debut. To by film obsahoval jenom asi šest informačních scén v souvislosti s dějem a zbytek by bylo MASO. Takový film bych mohla respektovat. (04.08.2017)

Hm, neviem k tomu moc zaujať postoj. Aj keď bol hlavný hrdina dosť nesympatický a všetko zlé si (relatívne) zaslúžil (moc neuznávam až takúto posadnutosť, je to psycho), dalo sa jeho pohnútkam, motiváciám relatívne dosť dobre a ľahko rozumieť. To J.K. Simmons je vskutku démonický a škoda, že s takou kondičkou nehral v nejakom akčnom filme. Ale uňho je to jasnejšie: je to hajzel, ktorý ničí svoje okolie a každého šikanuje. Zo scény z baru sa dá súdiť, že sa tým síce snaží robiť talentovaným ľuďom službu, ale v skutočnosti je to sku*vený mamľas. Takýchto ľudí ja neuznávam, sú to zlí ľudia, ktorí si myslia, že robia dobré veci. Ale nerobia. Ničia ľudské životy. Napriek tomu je J.K. Simmons skvelý, ale proste ma film s takouto sviňou v hlavnej úlohe fakt nebaví. Whiplash pritom nie je zlý, či nevydarený. Vo viacerých okamihoch strhne a zaujme (večera, bar, finále, rozchod, bitka, autonehoda). Ale jednoducho ako celok ma nejako extra nenadchol, nestrhol, nezaujal. Na môj vkus je príliš „zlý“. Produkcia: Jason Reitman. (02.07.2017)

Whiplash funguje na principu wrestlingového zápasu. Zákeřný bezohledný wrestler, který porušuje všechna pravidla fair play, záměrně provokuje publikum a snaží se ho vyhecovat, poštvat proti sobě, aby vzápětí (zdánlivě) trimfoval nad svým protivníkem a vybičoval tak divácké emoce na maximum. Režisér manipuluje se svými diváky stejně - a s tím mám zásadní problém. Jednoduše nemám rád režiséry manipulátory, snad i proto jsem nepřišel na chuť Aranofskému a současné práce Larse von Triera mě míjí velkým obloukem. Na druhou stranu Damien Chazelle natočil svůj autorský snímek bravurně, je evidentní, že si splnil zadání, které si předsevzal. Může se přitom opřít o výborný herecký projev obou hlavních představitelů, zvlášť Simmons je v roli tyrana naprosto přesvědčivý a je vidět, že si tu roli vychutnává. Zhruba v půli snímku jsem si řekl, proboha, vždyť se dívám na sportovní film, jehož schéma přenesli do jiného prostředí. Tohle by totiž mohlo plus minus fungovat v některých sportovních odvětvích, jako jsou třeba bojové sporty, mnohem hůř a nejspíš vůbec v kolektivních sportech, protože tam by podobná trenérova strategie dokonale rozeštvala tým a rozložila jeho psychiku. A stejně tak je úplně na vodě představa, že by něco podobného mohlo fungovat v reálu v hudebním tělese. Ale ano, špičkoví dirigenti jsou často narcisté a není jednoduché s nimi pracovat, ale uplatnit něco takového na své hráče si určitě nedovolí, protože jedině souhra zajistí úspěch. Navíc si myslím, že na zupácké chování, jaké dirigent Fletcher uplatňoval vůči svým žákům, jsou ve školním prostředí v Americe velice citliví a že by u studentů a jejich rodičů narazil mnohem dřív, než snímek naznačuje. Takže nakonec se přikláním jen ke třem hvězdičkám, protože je to na můj vkus dělané příliš na efekt. Filmu chci věřit, a to se Chazellovi nepodařilo. Celkový dojem: 60 %. (18.11.2017)

Pardon, ale tohle je totální blbost. Atmosféra někde mezi Pohotovostí a rádiovou relací ČRo Jazz "Modern Mainstream", svojí tupostí to až bije do očí. J.K. Simmons se zjevně vyžívá ve svoji roli pedantského dirigenta a docela mu to jde, Miles Teller umí hrát na bicí, ale jinak je to poleno. Každý kdo se trochu zajímá o současný jazz musí při sledování WHIPLASH prskat smíchy. Oscarové nominace a přehnaně vysoké hodnocení na Čsfd jasně naznačuje, že i v 21. století si někdo myslí, že jazzovej big band je cool a že lidi se pořád chtějí koukat na hovadiny a stačí k tomu, že je to příběh silné vůli. Ble. (11.02.2015)