Un condamné à mort s'est échappé ou Le vent souffle où il veut
A Man Escaped
A Man Escaped or: The Wind Bloweth Where It Listeth
Réžia:
Robert BressonScenár:
Robert BressonKamera:
Léonce-Henri BurelHrajú:
François Leterrier, Charles Le Clainche, Maurice Beerblock, Roland Monod, Roger Planchon, Jacques Ertaud, Jean Paul Delhumeau, Roger Treherne (viac)Obsahy(1)
Francouzský umělecký film s okupačním námětem. Zpracovává skutečnou příhodu člena francouzského podzemního hnutí, který byl Němci dopaden, uvězněn a odsouzen k smrti, kterému se však v poslední chvíli před popravou podařilo z věznice uprchnout. Poručík Fontaine, tak se jmenuje hrdina tohoto filmu, se ani v nejtěžších chvílích samovazby nepoddává osudu. Je odhodlán bojovat do poslední chvíle za svůj život. Primitivním nástrojem, zhotoveným z železné lžíce, si začne připravovat cestu k útěku. Někteří spoluvězňové ho povzbuzují, jiní jej považují za šílence. On však věří a tato víra v možnost nového svobodného života mu dodává sil i v nejtěžších chvílích. Když je již vše připraveno k útěku, dostává Fontaine do cely spoluvězně. Nejprve se domnívá, že je to německý špicl, který mu má otevřít ústa. Chvíle, kdy v krajním zoufalství uvažuje, má-li tohoto hocha zabít nebo vzít s sebou, patří k nejsilnějším scénám filmu. Konečně se rozhodne k druhému řešení, které mu vlastně zachrání život: s hochovou pomocí projde tam, kde by sám neprošel a oba se dostanou na svobodu. (Filmový přehled)
(viac)Videá (2)
Recenzie (80)
Bressonovi se v tomto případě povedl celkem úctyhodný kouzelnický trik. Nechal zmizet vězně a to bez výrazné dramatizace, s minimem emocí, velkých gest, či dynamizujících stylistických postupů. A přesto jsem se ani na vteřinu nedokázal od filmu odtrhnout. Přesto jsem byl ke konci snímku napjatý jak struna před prasknutím a v jeho závěru jsem jako struna praskl a všechny ty dobře skrývané emoce se osvobodily s nebývalou silou. Bressonovi filmy jsou totiž tak trochu jako hlavní hrdina Fontaine. Ačkoliv je to na první pohled takový nenápadný věchýtek, skrývá se v něm mnoho obdivuhodného. ()
ocenenia : MFF Cannes 1957 - Zvláštna cena poroty (za réžiu?) ◘◘◘◘ Dávam plný počet, ale pateticky povedané, je vidieť že Bresson iba naberal to množstvo síl, ktoré odovzdal do predchádzajúceho filmu - Denník venkovského faráře ..... a porovnanie so Shawshankom sa mi zdá v tomto prípade veľmi vhodné na demonštrovanie zásadných rozdielov medzi vrcholnou európskou kinematografiou a kvalitnou americkou produkciou ...... zatiaľ čo v klasickom americkom filme je hrdina zasadený do výrazného, veľkého príbehu, častokrát romantizujúceho a niekedy až nasilu dramatizovaného, tradícia kvalitného európskeho filmu (asi aj vďaka obmedzenejším finan.prostriedkom - ale vďaka bohu za to) zobrazuje "veľkosť človeka" nie cez jeho "big story", ale najmä cez najvnútornejšie túžby a citové záchvevy bez snahy ohurovať.... a ak je režisérom Bresson, tak to platí dvojnásobne.... pri každom jeho filme som si zatiaľ vždy spomenul na citát, ktorý som videl na stránke nostalghia.cz pri jeho fotografii - "Ničeho příliš, nic nesmí chybět" ()
Zvláštní to strategie tvůrců podat již v názvu tak těžký spoiler. Nevím, zda to bylo právě touhle předem podsunutou vědomostí o konci příběhu, ale ve srovnání s o 4 roky mladší Dírou jsem nebyl tolik pohlcen a fascinován úplně po celý čas. V místech, kdy se zdálo, že z precizně připravovaného útěku možná nic nebude a děj začal na chvilku stagnovat, mi ten celý vývoj přišel až zdlouhavý. Nicméně dlouhá závěrečná pasáž s reálným útěkem mi to plně vynahradila, tam se člověku opravdu tajil dech a z chvilky rozhodování, zda zabít pro záchranu svého života nevinného strážnika, se mi málem udělalo až nevolno. Celkově vynikající snímek a přidám-li k němu a již zmíněné Díře také Ptáčnika z Alcatrazu, případně i československé TV klenoty jako Raport a Dlouhé dopoledne, vzniká mi před očima krásná kolekce, po níž lze se o další vězenské filmy ze starších dob jenom zajímat. Takže příště konečně Stanley Kramer a jeho Útek v řetězech. 85% (#Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) ()
...Bressonův nezájem o vyklenutí dramatického napětí má svou podobu již v názvu snímku, vždyť už s jeho počátkem nám musí být jasné, že přes všechny peripetie, které bude muset hlavní hrdina překonat, dospějeme ke kladnému vyústění. Režisér sám nikdy nevysvětluje, protože se to dle něj rovná vnucování jistých výkladů, chcete-li interpretací a jejich vkládání tam, kde to zcela určitě není na místě. Touží potom, aby byla skutečnost přistižena tam, kde má sama o sobě výpovědní hodnotu a musím se přiznat, že tyto způsoby uvažování mně v jistých ohledech připomínají dalšího významného a osobitého autora, byť z úplně jiného časoprostoru, a to Dzigu Vertova. Bressonův popisný a vyprávěcí styl se rovněž vyznačuje další velmi osobitou technikou, a to elipsou. Vynechání scén a záběrů poskytuje divákovi prostor pro vlastní interpretace. Avšak na druhou stranu je možné brát tuto techniku i za samotné popření sama sebe, protože díky ní platí přísné základy selekce a režisérská ruka může prosazovat svůj úsudek, o tom co je vhodné a co ne. V samotném filmu se kamera v drtivé většině, možná už od samého začátku identifikuje s očima hlavního představitele, zaobírá se výseky z jeho prostředí a dokáže plnohodnotně přenést pocity fyzické stísněnosti a psychického trýznění, které je ovšem navíc podporováno vnitřními monology. Jakoby klíčovou dírkou, která je ve snímku i několikrát symbolicky použita, nahlížíme do života vězňů bez naděje. Do života plného stereotypnosti a automatismu. Očekávání nějakého většího konfliktu nakonec přijde vniveč, protože hlavním cílem není zobrazení konfrontace německých věznitelů, brutálních dozorců i všudypřítomných vojáků s vězni, ale zobrazení vnitřních stavů a zájem o člověka samotného. Pozornější divák si všimne, že utiskovatelé v konečném vyúčtování zůstávají v dokonalé anonymitě i díky tomu, že se kamera nezajímala o jejich obličeje, ale o běžné předměty jako jsou uniformy a zbraně, které dokreslují v rámci vyprávění jejich charakter. Minimalismus je samou podstatou snímku a stejně tak jako k smrti odsouzený, i my máme k dispozici jen zanedbatelné množství předmětů či postav, které musí být využity co nejdůsledněji, protože nic jiného prostě nezbývá. Donekonečna se opakující, do jisté míry až monotónní záběry na činnosti či předměty, dodávají filmu právě ten punc automatizace, které je typický pro Bressonovy modely samotné. Otázkou zůstává, zda v tomto díle můžeme označit vztah člověka a věci za symbiózu, která je na stejné vyprávěcí rovině. Problematickým také z mého pohledu je rovněž právě samotná metoda z důvodu práce s předměty, která je v zásadě kontraproduktivní, protože opakováním určitých věcí dochází k zdokonalení a to je u snímání tvůrčí činnosti podstatné. Zažité gesto je něco jiného než práce, kterou dotyčný vykonává zřejmě poprvé. Vnitřní monology hrdiny, chcete-li komentáře jsou dokonale rozděleny na část popisnou a pocitovou. Druhá jmenovaná vynikne zejména při jednom z dialogů se spoluvězněm kterého Fontaine podezřívá, protože si o to více uvědomujeme vnímání a myšlenky hlavního protagonisty. Zajímavým zjištěním může rovněž být, že nejhlubší emoce přicházejí jakoby v druhém sledu a na plátně je žádném případě nezastihneme. Vždyť jen díky několika výstřelům a chybějícímu spoluvězni si domyslíme, že byl zřejmě popraven. Symbolickým zvukem se tak stávají i obyčejné kroky, které zde zobrazují obavu z nepřítele a provází je strach. Závěrečná katarze je pak zahalena díky kouři a melancholické Mozartově hudbě.... () (menej) (viac)
Film Roberta Bressona „K smrti odsouzený uprchl" patří k nejsilnějším francouzským filmovým dílům posledních let. Je to dílo zvláštní a průbojné námětem i formou. Již to, že se vlastně celé odehrává v těsné vězeňské kobce, že má jediného hrdinu, že role jsou obsazeny anonymními hereckými představiteli, že děj je omezen v podstatě na jediný motiv: snahu vězně uprchnout (skutečný útěk pak zabírá poměrně menší část filmu)... to vše jsou prvky odvážného filmového ztvárnění. Bresson řekl o svém díle, že je to film „s rychlou akcí a přitom s pomalostí, s tíživým životem vězení". Technický scénář filmu obsahoval 600 záběrů, ale nejsou v něm sekvence celý film tvoří vlastně jedinou sekvenci. Dovede-li při tom upoutat diváky od prvního do posledního záběru (a to nejen tak zvané filmové gurmány, ale i řadové návštěvníky kin svého času patřil v Paříži tento film k obchodně nejúspěšnějším francouzským filmům), je to důkazem jeho nesmírné ideové síly a vysokých uměleckých hodnot. Jeho autor byl odměněn Křišťálovou hvězdou Francouzské filmové akademie za rok 1956, Cenou za režii na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes v r. 1957 a cenou „Victoire" 1957. Filmový přehled 45/1957 ()
Galéria (25)
Zaujímavosti (11)
- Představitel hlavní postavy, François Leterrier, původně studoval filozofii na Sorbonně. (džanik)
- Robert Bresson strávil část 2. světové války jako válečný vězeň. (džanik)
Reklama