Člověk z mramoru
Człowiek z marmuru
Man of Marble
Réžia:
Andrzej WajdaScenár:
Aleksander Ścibor-RylskiKamera:
Edward KłosińskiHudba:
Andrzej KorzyńskiHrajú:
Jerzy Radziwiłowicz, Krystyna Janda, Tadeusz Łomnicki, Jacek Łomnicki, Michał Tarkowski, Piotr Cieślak, Wiesław Wójcik, Krystyna Zachwatowicz (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Legendární film (myšlenkově souznějící s generací "filmu morálního neklidu") nemohl být u nás dlouho uvedený pro svůj "protisocialistický" charakter: k deformacím 50. let hledá paralelu v 70. letech. Aktuální byl tedy právě v době svého vzniku. Studentka filmové školy se při sběru materiálu k diplomce - dokumentu o úderníkovi 50. let - seznamuje s jeho pohnutým osudem, zrcadlícím šílenství doby. Zpočátku se jí jeví jako mramorová socha, pro kterou stál v době své slávy jako model. Postupně se z kamene vymaňuje skutečný člověk: usilovnost a nadšení doby vynesli pologramotného zedníka do funkce, přičemž neztratil vědomí přirozené morálky a spravedlnosti, které ho v souvislosti s vykonstruovaným procesem přivede do vězení; po pozdější rehabilitaci zapomenutý předčasně umírá. Snaha energické a nekompromisní Anežky o zveřejnění pravdy o minulosti je stejně marná jako někdejší Birkutovo úsilí. Závěr připomíná záběrem gdaňské loděnice smrt tří dělníků v r. 1970 a téměř prorocky otevřel cestu pokračovaní filmu, Člověk ze železa (1981), dokumentujícímu události z července 1980. Film získal cenu FIPRESCI na MFF v Cannes roku 1978. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (78)
Uznať Wajdov film za legendárny, ako k tomu nabáda distribútor a potvrdzuje to tisícka užívateľov, mi nepripadá ako dobrý nápad. Určite je to zaujímavý film o dobe, ktorú som zažil, i keď vo vedľajšej krajine. Ale to nerozhoduje, pretože všetky procesy sa odohrávali pod taktovkou moskovských dirigentov a odchýlky boli minimálne. Wajdove filmy, s výnimkou Popola a diamantu, príliš neobľubujem. Aj človek z mramoru ma oslovil na hranici 3 a 4 hviezdičiek. Hlavne preto, že ma takmer ničím neprekvapil a ak, tak iba nevhodnou gradáciou. ()
Birkut je skutočný človek z mramoru. Nemá vytesanú iba mramorovú sochu, ale aj jeho telo bolo silné a odolné ako by bol chlapík vytesaný do skaly, ktorá následne dostala dušu. "Poľský Občan Kane" si pohráva s rozprávacou štruktúrou, kedy sledujeme film, respektíve filmy vo filme a príbeh sa odohráva ako napínavá puzzle detektívka, kde však tušíme, že sa nemusíme na konci dočkať stopercentného vyriešenia záhady. Zároveň ide o metaforu povinnosti režiséra hľadať v našom svete pravdu a následne ju zobraziť na plátne. Hlavná predstaviteľka je síce plná energie, inteligentná a pekná, ale fajčí jednu od druhej a už mi z tých cigariet prichádzalo občas zle. Takže tým, čo nenávidia fajčiarov, doporučujem si film nepozrieť, čo by ale bola zároveň veľká chyba, tak teraz neviem. Každopádne som na to vopred upozornil... ()
S přehledem natočená mozaika, která dokáže udržet pozornost po celých 150 minut. Cinefilskou lahůdkou jsou především Wajdovy variace na staré týdeníky a archivní záznamy, které působí velmi autenticky, i když je jejich role mnohdy ironická. Ty propojuje dynamická linie mladé filmařky a jejího tápání doprovázeného neustálým nervózním pohybem a sympatickou drzostí - je velmi zajímavé sledovat její názorový posun, i když její snahy nakonec končí kdesi ve ztracenu. Dynamický styl užívající ruční kameru a širokoúhlé záběry působí na svou dobu a místo vzniku až jako z jiného světa - Wajda v sobě filmařského génia nezapře (v Zemi zaslíbené dosahuje jeho vizuální kouzlení dle mého názoru vrcholu a neskutečně snímek pozvedá). Méně uspokojivé jsou již poměrně klasicky natočené dlouhé pasáže o samotném Birkutovi, které se až příliš blíží akademickému stylu a nedokáží strhnout jako zbývající složky kaneovské mozaiky. Jeho příběh by šel určitě podat originálnější a živější formou, ale i tak je dostatečně silný a plný vděčných paradoxů. ()
Snímek 'Člověk z mramoru' je díky své vypravěčské atektonice v podstatě polským přepisem dnes již ikonického progresivního manifestu 'Občan Kane' od Orsona Wellese - implementuje totiž identickou narativní bázi - tedy prvky časosběrného pseudodokumentu, jejíž nelineární sugestivní optika sleduje a posléze vytváří kompaktní portrét dílčích fragmentů a životních osudů jednoho polského zedníka, který se stal národním symbolem pracujícího lidu - není se taky čemu divit, když fofrem fakal v šichtě 26 hodin denně a 8 dní v týdnu - jenže posléze se stal obětí vykonstruovaného justičního procesu, a skončil tak v tratolišti zapomnění. Snímek vzhledem ke své době disponuje nevídanou konceptuální predispozicí a schematickou originalitou, a okolo Birkuta tak vytváří komplexní mýtus, s jehož reverzní chronologií Wajda lukrativně pracuje, a zároveň jejím prostřednictvím provokativně konfrontuje socialistickou ideologii. Je sice pravda, že se v příběhu pořád jen šuká, respektive hledá (děkuji, Boordel translátore a pane Sapkowski), ale je mu záhodno, že nekompromisně nastavil kritické zrcadlo tehdejší době - bez skrupulí, příkras či deziluzí. Toto takřka tříhodinové dílo, v lecčems i velice nadčasové, tudíž efektivně dokazuje, že totální režimy jsou jen nafouklou bublinou paranoidních zbabělců trpící komplexem kreténismu, která ale dokáže okamžitě a doslova mrknutím oka prasknout. A za to musím Andrzejovi bezprecedentně smeknout kapelusz.... VERDIKT: 8,4 superhrdinů svazu socialistických republik z 10 [#46.LFŠ] ()
Škoda toho rámcového příběhu. Nedával moc smysl a tu herečku jsem nedával moc já, IMHO strašně přehrávala, až se to nehodilo. Snad smyslem bylo ukázat/předpovědět, jaké potíže zažíval při natáčení Wajda. Naopak "flashbacky" byly povedené hodně a především herec/Birkut, od prostého upřímného vesničana až ke změně a prozření. Těch 150 minut uteklo docela rychle. ()
Reklama