Člověk z mramoru
Człowiek z marmuru
Man of Marble
Réžia:
Andrzej WajdaScenár:
Aleksander Ścibor-RylskiKamera:
Edward KłosińskiHudba:
Andrzej KorzyńskiHrajú:
Jerzy Radziwiłowicz, Krystyna Janda, Tadeusz Łomnicki, Jacek Łomnicki, Michał Tarkowski, Piotr Cieślak, Wiesław Wójcik, Krystyna Zachwatowicz (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Legendární film (myšlenkově souznějící s generací "filmu morálního neklidu") nemohl být u nás dlouho uvedený pro svůj "protisocialistický" charakter: k deformacím 50. let hledá paralelu v 70. letech. Aktuální byl tedy právě v době svého vzniku. Studentka filmové školy se při sběru materiálu k diplomce - dokumentu o úderníkovi 50. let - seznamuje s jeho pohnutým osudem, zrcadlícím šílenství doby. Zpočátku se jí jeví jako mramorová socha, pro kterou stál v době své slávy jako model. Postupně se z kamene vymaňuje skutečný člověk: usilovnost a nadšení doby vynesli pologramotného zedníka do funkce, přičemž neztratil vědomí přirozené morálky a spravedlnosti, které ho v souvislosti s vykonstruovaným procesem přivede do vězení; po pozdější rehabilitaci zapomenutý předčasně umírá. Snaha energické a nekompromisní Anežky o zveřejnění pravdy o minulosti je stejně marná jako někdejší Birkutovo úsilí. Závěr připomíná záběrem gdaňské loděnice smrt tří dělníků v r. 1970 a téměř prorocky otevřel cestu pokračovaní filmu, Člověk ze železa (1981), dokumentujícímu události z července 1980. Film získal cenu FIPRESCI na MFF v Cannes roku 1978. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (78)
Snímek 'Člověk z mramoru' je díky své vypravěčské atektonice v podstatě polským přepisem dnes již ikonického progresivního manifestu 'Občan Kane' od Orsona Wellese - implementuje totiž identickou narativní bázi - tedy prvky časosběrného pseudodokumentu, jejíž nelineární sugestivní optika sleduje a posléze vytváří kompaktní portrét dílčích fragmentů a životních osudů jednoho polského zedníka, který se stal národním symbolem pracujícího lidu - není se taky čemu divit, když fofrem fakal v šichtě 26 hodin denně a 8 dní v týdnu - jenže posléze se stal obětí vykonstruovaného justičního procesu, a skončil tak v tratolišti zapomnění. Snímek vzhledem ke své době disponuje nevídanou konceptuální predispozicí a schematickou originalitou, a okolo Birkuta tak vytváří komplexní mýtus, s jehož reverzní chronologií Wajda lukrativně pracuje, a zároveň jejím prostřednictvím provokativně konfrontuje socialistickou ideologii. Je sice pravda, že se v příběhu pořád jen šuká, respektive hledá (děkuji, Boordel translátore a pane Sapkowski), ale je mu záhodno, že nekompromisně nastavil kritické zrcadlo tehdejší době - bez skrupulí, příkras či deziluzí. Toto takřka tříhodinové dílo, v lecčems i velice nadčasové, tudíž efektivně dokazuje, že totální režimy jsou jen nafouklou bublinou paranoidních zbabělců trpící komplexem kreténismu, která ale dokáže okamžitě a doslova mrknutím oka prasknout. A za to musím Andrzejovi bezprecedentně smeknout kapelusz.... VERDIKT: 8,4 superhrdinů svazu socialistických republik z 10 [#46.LFŠ] ()
Nějak si s filmy Andrzeje Wajdy nedokážu poradit. Pokaždé mě na nich fascinuje jejich neuvěřitelná vnitřní dravost, filmařská přitažlivost, expresivní téma i forma. Přesto mám vždy po skončení filmu pocit, že Wajdův styl neumím správně uchopit. A Člověk z mramoru, jakkoliv splňuje veškeré výše uvedené aspekty, běžně utvářející neobyčejný divácký zážitek, není bohužel výjimkou. Titul "Občan Kane v socialismu" je poměrně výstižný, byť Wajda jde oproti Wellesovi až na dřeň ve věci společenské a politické kritiky, již zde představují jak hrdina Mateusz Birkut v sympatickém podání Jerzyho Radziwilowicze, tak především studentka filmové školy Agnieszka (Krystyna Janda) skrze jejíž pátrání nahlížíme na osud samotného Birkuta. Člověk z mramoru je film modernistický, kritický a troufám si říci, že i strhující. Určitá aktuálnost z něj nevyprchala dodnes. Z hlediska "Kina morálního neklidu" jistě patří k jeho absolutním vrcholům; rovněž jako Wajdův Popel a démant k "Polské filmové škole," ale pořád je to na mě z nějakého, mně dosud neznámého důvodu příliš těžké. Zatím dávám po čertech zasloužené čtyři hvězdičky a určitě se k Člověku z mramoru ještě někdy v budoucnu vrátím. Snad pak už konečně přijdu Wajdovi na chuť. ()
Uznať Wajdov film za legendárny, ako k tomu nabáda distribútor a potvrdzuje to tisícka užívateľov, mi nepripadá ako dobrý nápad. Určite je to zaujímavý film o dobe, ktorú som zažil, i keď vo vedľajšej krajine. Ale to nerozhoduje, pretože všetky procesy sa odohrávali pod taktovkou moskovských dirigentov a odchýlky boli minimálne. Wajdove filmy, s výnimkou Popola a diamantu, príliš neobľubujem. Aj človek z mramoru ma oslovil na hranici 3 a 4 hviezdičiek. Hlavne preto, že ma takmer ničím neprekvapil a ak, tak iba nevhodnou gradáciou. ()
Obvykle hodně oceňuju politické filmy z doby minulé, které mají v sobě invenci či minimálně pozoruhodný pohled na dané téma. Rovněž se mi většinou líbí filmy, které dokážou odvyprávět svůj příběh jinak, než tradičním způsobem, různě na přeskáčku podle zvoleného klíče, a zapůsobí tak na diváka skoro jako detektivka, i když fungují primárně v rámci jiného žánru. Člověk z mramoru tohle všechno s obrovskou dávkou invence i silné výpovědě má, závažné téma zpracovává dost atraktivním způsobem, navíc dění se tady stává detektivkou nejen pro diváka, ale i pro jednu z postav – mladou sebevědomou režisérku s nebývale progresivním a drzým temperamentem. Předmětem náročného i poutavého pátrání zde není žádný neznámý zločinec, ale naopak konkrétní muž, kdežto neznámý zůstává jeho osud. Sbírání materiálů od zahlédnutí jeho památné sochy, kterou pouhých 25 let po jejím odhalení nacházíme v přísně uzamčeném skladu, přes spatření jeho přítomnosti v torzách (převažně) nedokončených filmů, až po rozhovory s pamětníky, začíná odkrývat mnohem závažnější tajemství, než se původně očekávalo. Poznání skutečností vede postupně nejen k odhalení osudu jednoho člověka, ale taky přehodnocení minulosti celospolečenského charakteru. A jelikož se nacházíme ve východním bloku uprostřed stále přítomné studené války, naložit s něčím takovým objektivně nebude zrovna snadné... Spolu s Kieślowskeho Amatérem velice důležitá výpověď "morálního neklidu" v polském filmu 70. let. 90% (# Season Challenge Tour 2020: 2. téma – politické filmy) ()
Upraveno v únoru 2022. Člověk z mramoru představuje odpoutání se od závazného a spoutávajícího diktátu politické ideologie polského socialistického prostoru. Andrzej Wajda, sám do jisté míry v padesátých letech zatížen režimním směrem, naplno využil svého určitého "privilegovaného" postavení v polském filmu, taktéž známosti s polským ministrem kultury (po uvedení filmu musel odstoupit) a v neposlední řadě té příznivější společenské nálady k odvážnějšímu vyjádření protestu "morálního zneklidnění". Padesátá léta za hradbou socialistickém bloku probíhala v jednotlivých zemích v podobném duchu. Hrdinou byl úderník překonávající pracovní normy o stovky procent, vizí byla šťastná a prosperující budoucnost pracujícího lidu. Propaganda zdatně vytvářela atmosféru i veřejné mínění a nekompromisně potrestala jakékoli zpochybňování své vlastní autority a pravdu moci, ohyzdnou a brutální za svou maskou. Předobrazem byl Piotr Ożański, zedník, slavný a oslavovaný úderník budující krakovskou Novou Huť. Scénář Aleksandera Ścibora-Rylskiho si počkal na své zpracování přes deset let, aby strhl masku totalitním praktikám i souvislostem s tehdejší dobou (závěr zůstal nevyřčený, neboť neprošel přes cenzuru, avšak o několik málo let později byl dovysloven v Muži ze železa). A tak se víra v lidově demokratickou spravedlnost dostala do střetu s realitou a praktikami moci, aby potom pod dojmem vlastní zkušenosti započala donquijotsky bojovat s větrnými mlýny za pravdu, čest a morálku. Andrzej Wajda nezobrazuje brutalitu fyzickou, ale spíše ideologickou, načrtává světce z prostého lidu v jeho přívětivosti a odhodlání, disharmonii skutečnosti, symboly protestu a zatvrzelé hledání odpovědí. Hrdinou morálního zneklidnění je tu Mateusz Birkut (velmi dobrý Jerzy Radziwiłowicz, též v roli svého synka Macieka Tomczyka), umně vytvořený hrdina stalinistické éry. Právě tehdy uvěří ve světlou budoucnost, a byť jej střety s realitou připraví o iluze, neuhne ze své cesty. (Autorem Birkutovy mramorové sochy byl polský akademický sochař Adam Roman.) Hrdinkou morálního zneklidnění je Agnieszka (dalo by se říci snad strojená Krystyna Janda, ale je otázkou do jaké míry za to může vzorec její postavy - novinářka a básnířka Agnieszka Osiecka), mladá žena toužící po nevšední diplomové práci filmové školy. Postupné odhalování minulosti a zákeřných politických pletich je nejvíce fascinující i šokující pro ni samotnou. K výraznějším postavám patří Mateuszův kamarád a rehabilitovaná oběť zlovůle moci Wincenty Witek (zajímavy Michał Tarkowski), špiclík a ochránce socialistické pravdy Michalak (příjemný Piotr Cieślak), a zasloužilejší filmový režisér a stvořitel úderníka Jerzy Burski (jako mladý Jacek Łomnicki, a jako oslavovaný Tadeusz Łomnicki). Z dalších rolí: již starý kameraman Agnieszky (Leonard Zajączkowski), mladý zvukař Agnieszky (Jacek Domański), novohuťský tajemník strany, spoluvytvářející hrdinu, Jodło (Wiesław Wójcik), Mateuszova životní partnerka s vlastním osobním morálním pochybením Hanka Tomczyk (Krystyna Zachwatowicz), překážky třaskavé diplomové práci kladoucí televizní producent (Bogusław Sobczuk), vstřícná televizní střihačka (Magda Teresa Wójcik), laskavější otec Agnieszky (Zdzisław Kozień), nebo prosperující Hančin manžel (Wiesław Drzewicz). Film Člověk z mramoru je zejména politickým protestem, není ublížený, neztrácí sarkastický nadhled a barevné tónování nálad a postojů. Ještě po letech jde o působivé představení a elegantní filmový akt morálního zneklidnění. () (menej) (viac)