Človek z mramoru

Nějak si s filmy Andrzeje Wajdy nedokážu poradit. Pokaždé mě na nich fascinuje jejich neuvěřitelná vnitřní dravost, filmařská přitažlivost, expresivní téma i forma. Přesto mám vždy po skončení filmu pocit, že Wajdův styl neumím správně uchopit. A Člověk z mramoru, jakkoliv splňuje veškeré výše uvedené aspekty, běžně utvářející neobyčejný divácký zážitek, není bohužel výjimkou. Titul "Občan Kane v socialismu" je poměrně výstižný, byť Wajda jde oproti Wellesovi až na dřeň ve věci společenské a politické kritiky, již zde představují jak hrdina Mateusz Birkut v sympatickém podání Jerzyho Radziwilowicze, tak především studentka filmové školy Agnieszka (Krystyna Janda) skrze jejíž pátrání nahlížíme na osud samotného Birkuta. Člověk z mramoru je film modernistický, kritický a troufám si říci, že i strhující. Určitá aktuálnost z něj nevyprchala dodnes. Z hlediska "Kina morálního neklidu" jistě patří k jeho absolutním vrcholům; rovněž jako Wajdův Popel a démant k "Polské filmové škole," ale pořád je to na mě z nějakého, mně dosud neznámého důvodu příliš těžké. Zatím dávám po čertech zasloužené čtyři hvězdičky a určitě se k Člověku z mramoru ještě někdy v budoucnu vrátím. Snad pak už konečně přijdu Wajdovi na chuť. (08.03.2022)

Tento film z roku 1977 připomíná základním schématem Wellesova Občana Kanea. Nastíní legendu prostřednictvím týdeníků a dobových materiálů, přičemž ji postupně prostřednictvím novinářova zpovídání očitých svědků událostí postupně boří a původní představu o subjektu takřka detektivního pátrání obrací naruby. Celý Člověk z mramoru je vyprávěn prostřednictvím dvou časových linií (přičemž všichni vypravěči, které Agnieszka zpovídá a jejichž vyprávění tvoří flashbackovou dějovou linii, jsou nespolehliví... jen mostem přes propast času, přes který Wajda přechází sem a tam - vidíme totiž spoustu věcí, u kterých oni sami nemohli být) a na rozdíl od Občana Kanea rozvíjí kromě zkoumaného hrdiny i charakter průvodkyně filmem - Agnieszky. Člověk z mramoru využívá mnoha různých druhů snímání i filmového materiálu (časová linie padesátých let je natočena klasickým způsobem, kdežto sedmdesáté roky připomínají progresivní „americký“ styl - jaký ráda prosazuje Agnieszka - ruční kamery a dlouhých znervózňujících záběrů, nehledě na různé tvůrci natočené týdeníky, „dobové záběry“ i onen zásadní „dokumentární film“, který z Birkuta udělal mýtus), práce s tempem, s hudbou, s prostředím i s herci. (22.04.2007)

Pro první setkání s Wajdou jsem si těžko mohl vybrat extravagantnější a progresivnější dílo. Člověk z mramoru je do jisté míry fascinující svým vypravěčským systémem, který velmi efektivně spojuje dvě dějové linie prostřednictvím série rozhovorů, přičemž každá linie rozvíjí své ústřední charaktery a disponuje znatelně odlišným stylistickým zpracováním. Vzpomínkové pasáže připomínají chvílemi skoro až filmové týdeníky, zatímco přítomné dění ze 70. let by si jeden spletl s tehdejším formálním modernismem amerických tvůrců typu Hala Ashbyho. Stopáž je místy trochu smrtící, ale díky pyramidovému uspořádání (výslechy aktérů směřující postupně k samotnému "muži z mramoru") se příběh neustále odvíjí vstříc finálnímu bodu a nepřestává uchvacovat přesvědčivým znázorněním kontrastu dvou morálně rozdílných historických etap. 85% (09.11.2016)

Snímek 'Člověk z mramoru' je díky své vypravěčské atektonice v podstatě polským přepisem dnes již ikonického progresivního manifestu 'Občan Kane' od Orsona Wellese - implementuje totiž identickou narativní bázi - tedy prvky časosběrného pseudodokumentu, jejíž nelineární sugestivní optika sleduje a posléze vytváří kompaktní portrét dílčích fragmentů a životních osudů jednoho polského zedníka, který se stal národním symbolem pracujícího lidu - není se taky čemu divit, když fofrem fakal v šichtě 26 hodin denně a 8 dní v týdnu - jenže posléze se stal obětí vykonstruovaného justičního procesu, a skončil tak v tratolišti zapomnění. Snímek vzhledem ke své době disponuje nevídanou konceptuální predispozicí a schematickou originalitou, a okolo Birkuta tak vytváří komplexní mýtus, s jehož reverzní chronologií Wajda lukrativně pracuje, a zároveň jejím prostřednictvím provokativně konfrontuje socialistickou ideologii. Je sice pravda, že se v příběhu pořád jen šuká, respektive hledá (děkuji, Boordel translátore a pane Sapkowski), ale je mu záhodno, že nekompromisně nastavil kritické zrcadlo tehdejší době - bez skrupulí, příkras či deziluzí. Toto takřka tříhodinové dílo, v lecčems i velice nadčasové, tudíž efektivně dokazuje, že totální režimy jsou jen nafouklou bublinou paranoidních zbabělců trpící komplexem kreténismu, která ale dokáže okamžitě a doslova mrknutím oka prasknout. A za to musím Andrzejovi bezprecedentně smeknout kapelusz.... VERDIKT: 8,4 superhrdinů svazu socialistických republik z 10 [#46.LFŠ] (10.08.2020)

Socialistický Občan Kane. Jen s tím rozdílem, že Kaneův život nabývá hloubky, Birkutův spíš tragiky, aniž by získal opravdový lidský rozměr. Přijde mi to paradoxní - Wajda chce ukázat křivdy nelidské společnosti, ale samotná osoba, kterou sleduje, zůstává pouhou figurkou i pro něj samotného, i on na jeho existenci jen předvádí své koncepty a myšlenky. Ne že by to nebyl dobrý film, je to hodně dobrý film, ale tenhle aspekt mi neseděl. Asi i proto mě Člověk z mramoru bavil víc, když zůstával dějově v sedmdesátých letech, než když se věnoval minulosti. (12.03.2017)