Exodus: Bohovia a králi

Velice líbivé starodávné obrázky, převyprávěné moderní hollywoodštinou. Filmové náboženství je občas nadmíru zábavná a hlavně edukativní kratochvíle, zvlášť tedy za neomylné asistence batmaního chrapláku. Ridley to dokázal: přenesl mě hravě zpátky v čase a držel si mou pozornost po dobu celé stopáže. Škoda jen menšího prostoru, věnovaného Ramsesovi, a také poměrně neosobního finále. (03.05.2015)

Tak jsem zase o fous chytřejší. Starozákonní Bůh není žádný velebný stařec, ale rozmazlený, arogantní hajzlík, který místo aby lupou upaloval mravence, má naneštěstí schopnost hromadně vraždit děti, vyvolávat hladomory a jiné mory o kobylkách nemluvě. A zblblý Moše mu to žere. Do Klokánku s tebou, ty parchante! (10.03.2015)

Nadšen určitě zase moc nejsem, ale nejsem ani zklamán. Čekat další Desatero přikázání je samozřejmě hloupost, ale Ridley Scott natočil hodně dobrý film se vším, co k tomu patří. Bohužel emočně je Exodus: Bohové a králové dost nevyrovnaný, i když naštěstí postrádá plakátový barvotisk, jak bylo běžné u podobných látek, které se natáčely v 50. letech minulého století. Ovšem klíčové scény (egyptské rány, smrt prvorozených, přechod přes Rudé moře) jsou bez debat výborné. Herci odvádějí svůj standard, ale o nějakých výjimečných výkonech nemůžu úplně hovořit. V každém případě není Ridleyho Exodus žádnou prohrou. (25.04.2024)

Dalších sto šedesát korun spláchnutých do hajzlu! A to jsem se do kina vypravil v toužebném očekávání skotsky rozmáchlé, realisticky pojaté historické fikce. Ani piču! Nejdřív mě ty kurvy v Sinestáru nakrmili takovým množstvím zasraných reklam, že by měl být lupen minimálně zadarmo, a pak mě dorazili téměř třemi hodinami urputně otravné starozákonní prudy skutečně biblických rozměrů, až jsem se ze zoufalství málem začal modlit k fousatému strejci o plechovou prdel. Chápu, že Rydly měl asi potřebu pořídit bráchovi pár odpustků, aby ten neměl eternálně zaražené vidle v rektu uprostřed pekla pro sebevrahy, ale to si, kurva, mohl koupit obligace Vatikánské banky a nesesílat deset morových ran na chudáka diváka. Vím, že poté co Džexn vylezl s Pánem prstenu, je fantasy in, ale doufal jsem, že jen ta zábavná a nezávadná, protože ve jménu Saurona tu nikdo dva tisíce let nevraždil a nekradl. Satanžel je ta miliarda pomatenců, co slaboduše uctívají tu tolik starostlivou, odpouštějíci a milosrdnou modlu, která aby zamořila svět židáky, místo vyhlazení faraónské vládnoucí garnitury raději povraždí všem ubohým chudým Egypťanům děti, nechá jim vychcípat ryby v Nilu a sežrat úrodu kobylkami, pořád dost zajímavou kupní silou, jež se navíc není moc těžké trefit do nevkusu. Holt život v Ječný je pořád větším lákadlem než živoření na Petřinách a rozhodně stojí zato klanět se kvůli němu takovému lhostejnému zmrdovi! Takže si tu kalvárii shrňme. Mezi počáteční, slušně vypadající bitvou u Kadéše a finálním „božským odlivem“ to není nic jiného, než dokonalé přepapouškování nejoblíbenější verneovky všech blahoslavených kudlanek, strhující a záživné naprosto stejně jako četba pohádkové předlohy, tedy změť pomatených halušek Mošeho, co dostal ránu do hlavy, v podobě sáhodlouhých trachtací s Ředitelem, inkarnovaným do mimořádně nesympatického a arogantního fracka. A nezachránil to ani slušný Batman, ani vynikající Uoryjr s žužu podmalovanýma očima v roli faraóna, ani pětiminutový „haf“ Ryplyjové. Naprosto otravný zmar, u kterého má člověk stejné pocity, jako když se vypraví se svým farářem na maloměstskou dovolenou do Hurgády, tam vylepí pět litrů za výlet do Údolí králů, kde si v padesátistupňovém vedru dřepne bez čepky na šutrák, čumí na pyramidy, po nichž se rojí mezi zástupy tlustých Němců bandy cigošů s cetkami, a nechá si přitom tím flanďákem tři hodiny předčítat Starý zákon. Prostě nadpozemský zážitek. (31.12.2014)

První milou věcí je Ridleyho vzpomínka na mladšího bratra Tonyho, druhou je vizuální velkolepost (místy opravdu mravenčí práce), třetí (samozřejmě ne úplně důležitou) pohled na Španělku Maríi Valverde, na kterou si už sedmasedmdesátiletý Scott vzpomněl, protože hrála v psychologických Trhlinách jeho dcery Jordan. Tvary, barvy, kulisy, hromadné scény – začíná to skvostně. Jakmile však začne scénář víc poodkrývat své slabiny, jde to z kopce. Přál bych si film osudovější, dynamičtější a hlavně víc myslící na diváka. Chyběly emoce, chyběly jiskřivější dialogy. Všichni si matně vybavujeme onen příběh, ve kterém Mojžíš vystupuje jako spasitel hebrejského lidu, který osvobodil z otroctví a dovedl do zaslíbené země. Než to udělal, jsme svědky deseti ran egyptských, kterými je postižená dosud kvetoucí země, určitě si vzpomeneme i na rozestoupení se moře, které židy „pustí“ dál, ale egyptské vojsko spláchne. Aneb jak je to sepsané ve Starém zákoně. Zmiňované biblické rány jsou svou stylizací skvostné. Ropuchy, nálet sarančat, děsivý mrak komárů a much nebo obří aligátoři. Pod všemi těmi detaily, dokonalými exteriéry a obrovskými kulisami je ovšem překvapivá hlušina, která místy i nudí. Postavy jsou ploché, s těmi vedlejšími se pracovalo velmi málo. John Turturro nebo Ben Kingsley jsou na plátně jen pár minut, účast Sigourney Weaver moc nechápu. Christian Bale se snaží, co mu síly stačí, jeho hlavní sok Joel Edgerton zdaleka nenechá vzpomenout na Phoenixova zbabělého zmetka Commoda z Gladiátora, který si svou ďábelskost vyloženě užíval. Ridley Scott odškrtával své nápady, události vršil na sebe a moc nad nimi dál nepřemýšlel. Je vedlejší, zda popuzuje zatuchlé historiky. Jeho další chlapácký příběh podle mého není tak dospělým kusem jako Gladiátor nebo Království nebeské a už vůbec ne vtipný (myšleno dobře) jako Robin Hood. 65% (26.12.2014)