Sošite čiči ni naru
Like Father, Like Son
Like Father, Like Son
Like Father, Like Son
Réžia:
Hirokazu Kore'edaScenár:
Hirokazu Kore'edaKamera:
Mikija TakimotoHrajú:
Masaharu Fukujama, Mačiko Ono, Jóko Maki, Lily Franky, Keita Ninomija, Shôgen Hwang, Kirin Kiki, Džun Fubuki, Isao Nacujagi, Juri Nakamura, Arata Iura (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Vybrali byste si svého biologického syna, nebo syna, o kterém jste si po šesti letech společného života mysleli, že je váš? Hirokazu Kore’eda, celosvětově uznávaný režisér filmů Nikdo to neví, Nehybná chůze a Přání, se vrací na velkou obrazovku s další rodinou – rodinou uvrženou do muk kvůli telefonátu z nemocnice, kde se narodil jejich syn… Ryota si svou tvrdou prací vysloužil všechno, co má, a věří, že mu nic nebrání v cestě za dokonalým životem. Jednoho dne s manželkou Midori obdrží nečekaný telefonát z nemocnice. Jejich šestiletý syn Keita není „jejich“ syn – nemocnice jim dala špatné dítě. Ryota je nucen učinit rozhodnutí, které může změnit celý život – volit mezi „přírodou“ a „výchovou“. Sledovat Midoriinu oddanost ke Keitovi i poté, co zjistila jeho původ, a komunikovat s drsnou, ale starostlivou rodinou, která celou dobu vychovávala jeho biologického syna, se Ryota začíná ptát sám sebe: opravdu byl po všechny ty roky „otcem“? Dojemný příběh muže, jenž se konečně postaví sám sobě, když poprvé v životě narazí na nečekanou překážku. (Film Europe)
(viac)Recenzie (56)
3,5 Nezvyklá zápletka tejto drámy ma veľmi zaujala a bol som mimoriadne zvedavý na jej rozuzlenie, keďže mne tá situácia pripadala neriešiteľná. Tvorcovia sa s témou vysporiadali veľmi citlivo a dokázali dať postavám psychologickú hĺbku. Občas film skĺzne k trochu lacnému moralizovaniu, hlavne pokiaľ sa jedná o vykreslenie "zlého zlého" otca, ktorý sa svojmu synovi vôbec nevenuje a o jeho málo uveriteľný prerod (ten chlap bol spočiatku až prehnane vykreslený ako studený psí čumák, navyše dosť povýšenecký). Na druhej strane ani ten druhý otec, ktorý mal byť akože jeho protiklad a prototyp dokonalého rodiča (z tejto pozície aj vystupoval voči prvému otcovi a poučoval ho), sa mi príliš nepáčil, bol to taký dosť jednoduchý tajtrlík do vetra. Naopak, obe matky mi pripadali veľmi milé a vlastne všetky postavy aj pomerne realistické. V závere filmu (asi tak poslednú štvrtinu) som mal pocit, že ho tvorcovia nie celkom zvládli. Najskôr film začal strácať náboj (v čase, keď sa akoby všetko rúcalo), potom sa odrazu všetko začalo obracať na dobré, tak nejak až prvoplánovo. ()
Veľmi nezáživný snímok. Bez tempa, dynamiky, emócií. Príbeh ma nenadchol a koniec filmu vonkoncom nie. Dokonca ani žiadna klasická japonská čudná nehodiaca sa vsuvka neprišla, že by to aspoň trochu oživila. Nezaujalo. ()
Ruské přísloví říká: "Nejsou rodiče ti, kdo rodili, nýbrž ti, kdo krmili a dobru naučili." Jenže když se to pomíchá, tak to je skutečný problém bez dobrého řešení. Film ho popisuje osobitě a intimně. Lyrické záběry na krajinu se střídají se scénami, které jdou rovnou k věci a posouvají příběh dál. Tehdy to stálo jet na KVIFF 2013 a kéž by se tam tak dobré filmy promítaly běžně. ()
Zaujímavá sociálno-psychologická dráma. Napriek námetu a spracovaniu som sa však trochu nudil, pretože mi to miestami prišlo zdĺhavé tempo pomalé. To však mohlo byť spôsobené momentálnym duševným stavom a rozhodne sa jedná o kvalitný film. 7,6/10. ()
Ako sa by zachovali rodičia, ktorí zistia, že šesť rokov vychovávajú cudzie dieťa? Odpoveď na túto otázku hľadá vo svojom filme z roku 2013 japonský režisér Hirokazu Kore-eda. Autor, ktorý je v oblasti sociálnej drámy ako ryba vo vode, opäť dokazuje, prečo je majstrom svojho remesla. V príbehu, v ktorého strede stoja rodiny Nonomiyaovcov a Saikiovcov, sa Kore-eda dotýka nielen problematiky zámeny detí v pôrodnici, ale predovšetkým vyrovnávania sa s touto skutočnosťou v životoch rodičov. Môže zrazu rodič po rokoch prestať milovať "svoje" dieťa? Je naozaj krv dôležitejšia než rokmi budované emocionálne puto? Kore-edova snímka so sebou postupne prináša iba čoraz náročnejšie otázky, na ktoré neexistujú jednoduché odpovede. Režisér však, podobne ako to dokazuje aj v iných svojich filmoch, dokáže aj s takto náročnou témou pracovať veľmi citlivo. Zároveň sa mu veľmi dobre darí zachytiť emocionálny rozkol, ku ktorému dochádza v životoch jednej či druhej rodiny, pričom nálady, pocity a pochybnosti reflektuje najmä prostredníctvom postavy Ryotu Nonomiyu (Masaharu Fukuyama). Práve on je tým, kto sa s celou situáciou vyrovnáva najťažšie, obzvlášť aj pre svoju vlastnú minulosť, ktorú príbeh postupne odhaľuje. Režisér Kore-eda takýmto spôsobom nazerá ako na vzťah rodičov k deťom, ale tiež na vzťah detí k rodičom. Soshite chichi ni naru predstavuje kvalitne a citlivo natočený film s typickým režisérovým rukopisom. Námetom náročná sociálna dráma v praxi dokáže prerozprávať nejednoduchý príbeh spôsobom, pri ktorom divák ani nemá pocit, že v skutočnosti sleduje pomerne náročnú záležitosť. Ale práve aj v tom je ukryté majstrovstvo Hirokazua Kore-edu. Sentimentu celej snímky pridáva aj dobre zvolené herecké obsadenie a kvalitné prepojenie výpravy s delikátnou prácou kamery. ()
Krásný film s jedinou vadou, vlastně dvěma. Zaprvé je příliš dlouhý. Navíc je zaměřený víc na hlavní postavu než na děti, o které jde především a které to zahrály úžasně. I když se jedná o příběh ze současného Japonska, divák musí brát v potaz odlišnou mentalitu a hlavně uzavřenost Japonců, kteří mají velké problémy s projevováním citů a neustále dbají na to, aby někoho nerušili, nešokovali a neurazili. To je i velkou měrou využito v příběhu. I tak nebo naopak právě proto je tu spousta silných momentů a pokud někoho má snímek oslovit, tak zaručeně matky. Rozhodně ne individua, která se chodí do kina jen ožrat a debilně se pochechtávat japonskému jazyku a zvykům. ()
Dramata moc nemusím, jak už se zmiňuji ve svém profilu zde. Ale čas od času neuškodí. A pokud jsou podána tak jako tento film, zvyšují mou chuť si občas nějaké dát. Výborný film o jednom ctižádostivém otci, kterého potká záměna dětí, na kterou přijdou v nemocnici po šesti letech. Díky tomu začne přehodnocovat "svého" dosavadního syna a nakonec i sebe. Spoilerovat dál nebudu, ale cit, s jakým je tohle téma vybalancováno je obdivuhodný a proto dávám plné hodnocení. 86% ()
Citlivě natočené rodinné drama, které nerozebírá jen vztah rodičů ke svým dětem, ale i tradiční otázku vztahu bohatství, úspěchu a rodinného štěstí. Koreeda se vyhnul extrémům a obě rodiny zasadil do střední třídy (jednu do nižší a druhou do vyšší), čímž vytvořil uvěřitelnou situaci, do které se každý dokáže vcítit, a to napříč kulturami. K dokonalosti tomu překáží jen zbytečná soudní odbočka, která rozehraje motivy, se kterými se dále už moc nepracuje, a větší důraz na pohled a pocity dětí (přetrhání vztahů se sourozenci se například vůbec neřeší). Jinak ale moc pěkný filmek. ()
Japonské Kukačky jsou natočené tak jemně, decentně, s grácií a civilně, jak to umí snad jen Koreda. Stačí krapet trpělivosti, a tento film se vnímavému divákovi bohatě odmění. Uvědomil jsem si však zejména jednu zásadní věc: Všichni lidé se tam v podstatě neustále zabývají tím, jak být lepším rodičem, lepším potomkem, lepším manželem, a v důsledku toho lepším člověkem. A opravdu se snaží - dokážeme tohle někdy také ve skutečnosti u nás v Evropě? ()
Velice krásný, i když smutný film, který dojímá svou otevřeností a lidskostí. Velmi oceňuji herecké představitele a způsob jakým film nakládal s mými city. Neskutečně citlivě a o to možná hlouběji. Samotné téma není nijak trivializováno a jako velké plus budiž tvůrcům za to, že příběh ani na minutu nesklouzává k přeslazenému dojáku, ale racionálně hledá způsob jak se s danou situací vyrovnat. Z pozice tatínka jsem si film prožil opravdu do mrtě a nemohu jít pod pět hvězdiček. (48. MFF Karlovy Vary) ()
Hraje hlavní roli ve vývinu dítěte výchova, anebo genetika? Dá se po šesti letech nevědomosti, že vychováváte cizí dítě začít starat o dítě sice vlastní, ale přesto úplně cizí, které navíc vyrostlo v úplně jiných sociálních podmínkách? Na tuto otázku film neodpovídá úplně, jen jemně naťukává a nechává přemýšlet. Ona nejspíš ani jednoznačná odpověď neexistuje. Když jsem se ke konci filmu otočil za sebe (seděl jsem v první řadě velkého sálu v Puppu), kapesníčky si u očí drželo tak 80% publika, bez ohledu na věk a pohlaví. A to je co říct. A vážně je to film nesmírně dojemný. 90% ()
Jednoducho parádny film. Film vás zaujme a spolucítite z rodičmi. Nieje vydieračský ako by to urobili amíci a z vás by ždímali každú slzu každé dojatie. Malý pekný film. ()
Nikdy nikto by ma nedonútil vrátiť dieťa biologickým rodičom po 6 rokoch,keď sa staraté o dieťa a netušíte,že nieje vaše.Strašná situácia tažké je na to len pomyslieť a tento film dáva odpoveď na to,že to nieje možné vzdať sa niekoho kto je vlastne váš aj keď na druhej strane je niekto kto váš viac..Silný príbeh a som rada,že sa nakoniec všetci rozhodli správne aj keď tie deti museli z toho mať menšiu traumu. ()
Krásný ()
Nejen deti, i rozdil v pristupu k zivotu. Chci vic, nemam nic. A japonske realie - bozi!! ()
Súvisiace novinky
Ethan Hawke mezi evropskou špičkou
Nový snímek letošního výherce Zlaté palmy z Cannes Hirokazu Kore-edy (Zloději, Po bouři) se začíná pomalu ale jistě rýsovat. Film La Verite bude vyprávět o ženatém páru, který se vrátí ze Spojených… (viac)
V Cannes vyhrálo šokující lesbické drama
Explicitní sex mezi herečkami Adele Exarchopoulos a Leou Seydoux samozřejmě není jediným důvodem, proč porota pod vedením Stevena Spielberga udělila Zlatou palmu filmového festivalu Cannes dramatu o… (viac)