Django

Čo si z tohto westernu pamätám najviac, sú uhrančivé oči Franca Nera a krivé zuby José Terróna. V tomto spahgetti westerne bol Django až príliš neporaziteľný, až to miestami vyznelo ako paródia. Všade plno blata, ale postavy väčšinou dokonale čisté. A ťahanie rakvy za sebou naozaj pôsobí až na komédiu s Terenceom Hillom. Tarantinov Django je ďaleko lepší. (14.03.2022)

Začne to skvěle - muž táhnoucí rakev, záchrana bezbranné ženy, osamělý pistolník, mlčenlivý a když něco řekne, spíš to cedí mezi zuby. V liduprázdném městečku jen bahno, děvky, salón... a pak přijde na řadu kulomet. Pravda, kulomet je nesmysl s nekonečným množstvím nábojů a lehký jako pírko. Ale až po sem je to úctyhodná pocta westernu staré školy... S bandou Mexičanů ale přijde problém. Krádež zlata z fortu, zlato vypadající (a asi i vážící) jak müsli, nemožné množství mrtvol - no jo, když padouši tomu jdou tak trochu naproti, když samovolně vbíhají do střel. A degradace děje do stupidní polohy. Ani ten Franco Nero už není takovej borec, přestože charisma může hrstmi rozdávat. Celkově ta kvalita filmu stojí za prd, ale nelze tomu upřít fakt, že zde vznikla když už ne legendární, tak alespoň nezapomenutelná postava. A taky docela chytlavá úvodní píseň. (27.11.2022)

No... od jedné z legend spaghetti westernu jsem tedy čekal víc. Celý film je naprosto příšerně průměrný a nemůže to zachránit ani rakev s gatlingem. Franco Nero sice háže svýma hluboce modrýma očima správně drsné pohledy, ale do Clinta má přece jen dost daleko. Hlavní padouch taky nic moc. U westernů se obvykle nenudím, ale u Djanga už jsem toužebně vyhlížel konec filmu. (28.02.2009)

Pára od úst a kouř z hlavní kdesi na mexickej hranici, kde se odjakživa vynáší rakev přes půdu, na prahu doby moderní. "Jmenuji se Django a dokud budeš se mnou, nikdo ti neublíží ... Tak pojď, Marie !" "Moje kamarádky mají trochu strach, ale já se nebojím, vždyť je to jenom rakev !" Teenagerovský western. ♫ Hudba mj. ve stylu imitace Morriconeho stylu. 2-3* (16.05.2012)

Z hlediska dějin eurowesternu cynický a krajně provokativní průlom, jehož kasovní úspěch nepochybně těžil z jistého šoku, kam až je možno dále postupovat za zbořené mantinely morální cenzury. I v mnoha zemích na Západě (Švédsko, NSR) byl film dlouho promítán s vystřihanými nejbrutálnějšími pasážemi. Závěrečná absurdní scéna u kříže s vyřčenými slovy trinitární modlitby je pak vysloveně rouháním. Pokud hodnotím tento černý spaghetti jen jako l´art pour l´art, pak mu musím přiznat určité body (akčnost, hudba, ironie), ale z morálního hlediska je to úplný odpad a Corbucci se jeví jako prasák. (27.02.2011)