Zlodeji bicyklov

Zloději kol zůstávají jedním z nejslavnějších evropských uměleckých filmů i modelových představitelů italského filmového neorealismu, stejně jako ikonickým dílem spolupráce režiséra Vittoria De Sicy a scenáristy Cesara Zavattiniho. ___  Pro De Sicu a Zavattiniho přitom zdaleka nešlo o jejich první projekt, protože v době jeho příprav oficiálně natočili už tři snímky, z nichž hned dva byly blízké neorealistické perspektivě: Děti se na nás dívají (I bambini ci guardano, 1943) a Děti ulice (Sciuscià, 1946). A jakkoli lze třeba jejich Umberta D. považovat za vyzrálejší, propracovanější a neorealistickým východiskům bližší dílo, všeobecná známost i obecně kanonický status Zlodějů kol zůstávají neoddiskutovatelné. Je tomu tak možná proto, že skýtají řadu lehkých nesouladů, přičemž tím asi nejpozoruhodnějším je jejich pověst radikální alternativy k (tehdejší) hollywoodské produkci. Příběh otce rodiny, který v době krize získá práci vyžadující kolo, jež mu nicméně první den ukradnou, a on se společně se svým synkem snaží zloděje dopadnout, je totiž v základu poměrně klasická detektivka. ___  Právě kriminální schéma pak na jedné straně divákům usnadňuje napojit se na cíle dvojice hlavních postav a na druhé straně efektivně motivuje víceméně epizodickou strukturu vyprávění, kdy otec se synem po zloději pátrají napříč různými prostředími. Ba co víc, jakkoli je hlavní role nešťastného otce hrdiny v duchu neorealistických maxim působivě ztvárněna nehercem, obyčejným dělníkem z továrny Lambertem Maggioranim, jeho repliky byly v postprodukci profesionálně předabovány. Vezmeme-li v potaz rovněž pečlivé nasvícení, přehlednou kompozici záběrů a vedenými motivy pečlivě provázaný scénář, je namístě začít se ptát: V čem tedy spočívá dojem alternativnosti Zlodějů kol? O co se opírá realistický efekt, kterýžto jim lze stěží upřít? ___ Podle mě spočívá nikoli v příběhu, který je vyprávěn, nýbrž v soustavném rozšiřování fikčního světa, v kterém se odehrává. Společně s pátráním jím totiž neustále procházíme napříč, když objevujeme hospody, tržiště, chudobince, nevěstince i kostel – i jejich obyvatele a banálnost všednodennosti, již hrdinové narušují. Zvrstvení fikčního světa je ve výsledku bohatší než zvrstvení příběhu, přičemž plné porozumění tomuto světu na rozdíl od snadno srozumitelného příběhu významně spoléhá na naši schopnost jej vztáhnout k světu našeho vlastního žití. Už po tři čtvrtě století. [Napsáno pro LFŠ 2023] (07.08.2023)

Původně jsem ohodnotil bez záměru komentovat, ale jak si tak zvolna pročítám komenty plný "aluzí", "bariér", "zlomovosti", "absolutního vrcholu neorealismu" a dalších výroků všech místních hlubokomyslnejch filmoznalců, udělalo se mi lehce šoufl. Sbírka komentářů pod "Zloději kol" , toť dokonalá ukázka, že co uživatel ČSFD, to odborník na slovo vzatý. Přitom si troufám tvrdit, že minimálně 90% velkohubejch expertů tak úplně netuší, "čo si vojín Kefalín predstavuje pod takým pojmom Neorealismus." A jestli se v něčem orientujou, pak možná v sámošce za rohem, ale ne v italský poválečný kinematografii. (Tímto se omlouvám dvěma až pěti lidem, kteří mají možná alespoň zhuba ponětí, o čem píšou. ) Já se přidám ke stádu, a budu si bez sebeměnšího uzardění libovat, jaký je ten italskej Neorealismus poušušňáníčko a taky že nic přelomovějšího jsem v životě neviděl. (23.04.2011)

"Nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad." - Toto konstatování středověkého básníka Villona zjevně platí i v nejnovějších dějinách, důkazem čehož může být i vývoj v poválečné Itálii, který se snažili zdokumentovat neorealisté. Jednou z jejich největších klasik je právě snímek Zloději kol, který jednoznačně doporučuji ke shlédnutí všem, kterým není lhostejná ta většina lidstva, která stále tone v bídě. Je to totiž snímek smuteně aktuální. (16.08.2005)

Je neuvěřitelné jak Zloději kol fungují i více než 70let po premiéře. Několikrát jsem tomu (s arogancí ostříleného filmožrouta, kterého takovej filmovej pravěk přece nemůže překvapit) zcela naivně sednul na lep.. a jediné na čem zub času lehce zahlodal (pokud nepočítáme zápletku, která se z dnešního pohledu může jevit zcela absurdní) je už poněkud rozvrzaný soundtrack. (14.05.2022)

Oscar r. 1949 jako nejlepší zahraniční film. Prostý příběh, dramatická epizoda jednoho nezaměstnaného a ohrožení jeho holeé existence, pokavaď nebude mít kolo, forma vyprávění je tu krásně živá a rozhodně nesentimentální, ve filmu hrají převážně neherci a je natočen na skutečných místech. O filmu se mluví jako o vrcholném neoralistickém filmu, který následně ovlivnil spousty evropských filmů 50 let. Od De Sici je to můj druhý film, De Sica byl jeden z předních režisérů neorealistických filmů, a mně se k tomuto filmu podařilo dostat prostřednictvím vydavatele Levných knih (kterým děkuji), které vydávájí již delší dobu některé skvosty světové kinematografie. O kvalitě některých jiných snímků se ale vyjadřovat radši nebudu, to by bylo na delší dobu a širší debatu. Spoiler : Film vypráví příběh Antonia Ricciho jež po dlouhé době nezaměstnanosti (asi dva roky) náhle dostane nabídku k práci a to jako lepič plakátu. Podmínkou je ale vlastnit jizdní kolo, které ale když už sežene, tak mu ho záhy ukradnou. Poté se zoufalý Antonio a jeho syn pustí do zoufalého pátrání po Římských ulicích. Nakonec se ale sám Antonio stane neúspěšným zlodějem kola. Všechny ty okamžiky ve filmu, ať už to bylo zoufalé bloudění ulicemi, kdy naprosto vyčepaný a hladový otec a syn neustále narážejí na chodce, kteří si užívají svého volna. Nebo kdy Antoniův pokus zůčastnit se nedělní zábavy a konečně se dobře najíst v jedné restauraci skončí hladovým pohledem na bohatě prostřený sousední stůl. Konec spoileru. To vše, všechny tyhle momenty, již dnes patří ke klasice tohoto žánru a musí nadchnout a oslovit snad každého sedicího a hlavně pozorně vnímavého diváka. Od De Sici doporučuji ještě Umberta D. (23.05.2006)