Zlodeji bicyklov

Základní dějová linka s ukradnutím kola a jeho hledáním se možná zdá velmi jednoduchá a někdo by si mohl říct, že se na tom nedá utáhnout dobrý film. Opak je však pravdou. Divák je vpraven do situace muže, pro kterého kolo znamená jediný způsob obživy, a proto není těžké pochopit jeho zoufalství, depresi, beznaděj, agresivitu, později stud a ponížení, a to do té míry, že s hlavním hrdinou plně soucítíte a fandíte mu. Ať je to hněv když jde tvrdě po zloději nebo třeba nerozhodnost při váhání nad vlastní krádeží. Navíc nešťastná atmosféra poválečné Itálie, kde je spousta nezaměstnaných a někteří z nich, třeba i slušní lidé, se ze zoufalství sníží právě k nějaké té zlodějně, se podařila velmi dobře vykreslit. Solidní 4*, hvězdičku strhávám za toho malého spratka, který mě neskutečným způsobem iritoval. (02.12.2012)

Taliansky neorealizmus patril k najsilnejším umeleckým filmovým smerom. Aj keď netrval dlho, filmy nakrútené v tomto období patria ku klenotom svetovej kinematografie. Sú to filmy, ktoré vyhrávali medzinárodné ocenenia Oscarov nerátajúc a ktoré ešte dnes nestrácajú nič so svojej sily a výpovednej hodnoty. Medzi trojicu veľkých neorealistických režisérov patrili Rosselini, Visconti a De Sica. Práve Zlodeji bicyklov Vittoria De Sicu sa radia k vrcholným dielam tohto obdobia. Obsadenie nehercov, otvorený koniec, sociálne problémy, ktoré pozorujú oči dieťaťa sú tradičné motívy De Sicovej tvorby. Zlodeji bicyklov sa rovnako ako ostatné filmy tohto smeru snažia prezentovať realitu bez príkras. Snažia sa zachytiť život obyčajného človeka, bez toho aby sa snažili situácie zdramatizovať. Zlodeji bicyklov je príbeh vybudovaný na vzťahu otca a syna a krádež bicykla je akýmsi light motívom, ktorý je v pozadí celého príbehu. Oveľa väčší dôraz sa kladie na snahu syna pomôcť otcovi nájsť ukradnutý bicykel. Nejeden krát chlapec svojho otca zachráni pred problémom a tento detský pohľad na svet je to, čo je vo filme dominantné a hlavne ku koncu má svoje opodstatnenie. Jedná sa o nestarnúce dielo, ktoré inšpirovalo nejeden film a ktoré dokazuje silu Talianského filmu v povojnových rokoch. (25.10.2011)

Pro mě asi nejsilnější film italského neorealismu a Vittoria De Sicy. Jeho přitažlivost a síla spočívá v přirozenosti, která vychází z použití neherců, znalosti filmovaného prostředí a z obtížné sociální reality poválečné Itálie, která se zmítá v těžké krizi, masové nezaměstnanosti a bídě. Film, který není zatížený umělými nánosy komerční kinematografie, emoce vedle filmových obrazů zprostředkovala už jen filmová hudba. Silný film, který podtrhuje i černobílý materiál. Je neuvěřitelné, kolik nezapomenutelných záběrů se vejde do pouhých 90 minut filmové stopáže. Kolik událostí se dá vměstnat do jediného dne řadového zaměstnance magistrátu existenčně závislého na svém bicyklu. Nejzajímavější jsou pasáže zobrazující existenci početného římského lumpeproletariátu. Celkový dojem: 95 %. Klasický film, který patří k základnímu filmovému vzdělání. (25.08.2008)

Více sociální, než kriminální drama Vittoria De Sicy zobrazuje problémy kolem nezaměstnanosti v kapitalistické zemi brzy po válce. Hodně smutný obraz života a společnosti mne vtáhl do dění od samého začátku, ale nejvíc zasáhl až k závěru, kdy se z Ricciho coby oběti všudepřítomných zlodějů po nějaké té době stává nový příležitostný zloděj, a vyhlíží si s obezřetným pohledem nejdřív velký zástup a vybere si svůj "lup"... Hlavně když je (stejně jako po většinu času) přítomen malý chlapec, který pátrání po zlodějském chlápkovi s oteckem napříč Římem mohl alespoň dosud považovat za napínavé dobrodružství, ale teď se dostává do mnohem silnější konfrontace s realitou. Film nabízí navíc spoustu dalších situací k zamyšlení, kdo si povšimne visíciho kříže (jako symbol víry) nad manželskou postelí Ricciho doma, o to víc ho překvapí v krajné situaci schopnost nedecentně vyrušovat na kostelní mši. Takže ano, nejraději od režiséra De Sicy mám sice Hon na lišku, ale především ZLODĚJI zůstavají jeho mistrovským dílem s obrovským nadčasovým přesahem a dokonalou atmosférou. Špička evropského poválečného filmu. 90% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (22.10.2019)

Zapomínanou skutečnost klopotnosti hospodářského vzestupu v západní Evropě připomíná tento kvalifikovaný vhled do života italských městských lidových vrstev. Válka utichla, nebezpečí hladomoru bylo odvráceno, dokonce i sehnat bydlení či - neřku-li - byt se stává dosažitelným (minimálně ve srovnání se ZÁZRAKEM V MILÁNĚ). Ale práce je pořád nedostupná a reminiscence na válečná léta a hospodářskou krizi předcházejícího desetiletí zůstávají živé. Takřka dokumentární natáčení - podobně jako v případě filmu ŘÍM-OTEVŘENÉ MĚSTO - názornost a hlodavě drásající přítomnost rodinné tragédie jen zesiluje. Mít kolo znamená pro otce-živitele být vším a mít vše. A naopak. Devatenácté století - jistěže ve významně změněných kulisách a parametrech - má i dnes k naší současnosti, kasinového kapitalismu, virtuálních realit a elektronických plateb blíže, než jsme s to sami sobě připustit. Toto nemilosrdné zrcadlo života nás i po šedesáti letech účinně zbavuje jedné z mnoha našich nebezpečných iluzí. (17.09.2007)