Nebo nad Berlínom

Tahle podivná pohádka pro dospělé mi vůbec nesedla. A dlužno dodat, že Wendersovo neskromné srovnání se s Tarkovským, případně ještě neskromnější s velkým vypravěčem Truffautem, je na přes ústa. Nezbývá mi, než závidět těm, kteří tento film pochopili, případně slyšeli, že je dobrý, a tak aby se nezesměšnili před kolegy pseudointelektuály, tvrdí, že je úžasný. Ale těm druhým vlastně není co závidět. (09.06.2012)

(1001) Krásná "alternativní oddychovka". Když obraz prvně zbarevněl, myslela jsem, že radostí vyskočím až ke stropu. A to se mi líbí vždycky, znovuobjevování již objeveného. A nakonec si ještě začnu říkat, že Bruno Ganz fakt válí. S culíčkem byl k sežrání, v přebarevném obleku potom taky. Jo. Tohle mi prostě sedlo. (05.12.2009)

Budu tu opakovat názor, ale je to bez diskuse minimálně o třídu výše, než remake Město andělů. Osobně se mi líbí postava starého muže, kterou potkáváme v knihovně a následně pozorujeme. Ten muž je na pohled starý a vrásčitý, uvnitř je ale krásný. Sympatický inspektor Columbo, který hraje sám sebe. Jediné, co mi nesedlo, že úvahy některých lidí (cirkusové akrobatky, například) jsou "až příliš" hluboké (zde se v názoru přidává i má žena). Toto se přeci člověku běžně hlavou nehoní! Přesto 100%. Rozhovor s Wimem Wendersem (březen, 2009): http://kultura.idnes.cz/porad-nechapu-jak-jsem-nebe-nad-berlinem-natocil-rika-wenders-pro-/filmvideo.asp?c=A090326_225424_filmvideo_tt (11.04.2009)

Tak tenhleten film prošel mimo mě - bohužel. Vždycky jsem ho chtěla vidět, všichni na něj pěli chválu.. a tak jsem se na něj opravdu těšila. Ze začátku jsem jen čekala na to, kdy film začne; na chvíli, která by položila dějovou linku, nějaký zvrat, který by si vyžádal příběh, domýšlení příběhu, ovšem po hodině a půl mě to přestalo bavit a začala jsem vyhlížet konec - cestu domů - měkkou postel. Ano, je to špatné, ale na Nebi nad Berlínem se mi konec líbil ze všeho nejvíc, ten pocit vysvobození ze zajetí mrňavého sálu, ve kterém bylo pár lídí, kteří mě mohli kdykoli vidět skoro usnout(!!!). Nejenže jsem vůbec nezjistila, oč filmu kráčí a proč se tak viditelně snaží hrát si na film vysoce umělecký a svými monology dohnat diváka k šílenství, ale navíc mi těch dvou hodin strávených v kině bylo trochu líto. Vím moc dobře, že je tohle jedno z převratných děl, které píše dějiny, ale mně se prostě nelíbilo. Nemůžu si pomoct. (10.06.2004)

Žijí mezi námi. A naslouchají tomu, co v duchu říkáme, docela potichu, sami sobě. Kolikrát jsem si vzpomněl na letmý dotek na rameni někoho, kdo se cítí sám, kdo na sebe bere všechnu tíhu světa, nebo aspoň neporovnatelně víc, než dokáže unést, dotek plný porozumění a přijetí, který část té přílišné tíhy v tom správném čase dokáže z těch ramenou sejmout. Kolikrát jsem ten dotek sám pocítil? Film, který říká věci, které jen tak nějaký film nedokáže. Ukazuje, nebo spíš dokazuje, že existují; a že jinak, bez nich, by to ani nešlo. Zkuste se ohlédnout, až jednou nebudete vědět, kudy kam, až už budete beznadějně unavení z toho, jak moc se snažíte najít cestu ven… (psáno v den, kdy jeden z těch mála, kterého jsem viděl na vlastní oči, odešel někam, odkud na nás uvidí ještě lépe…). (16.02.2019)