Temný prípad - Série 3

Největšími klady celé série byly dvě hlavní postavy. Příběhem se bohužel ale autoři tak moc vrátili k původní první sérii, až to vyšetřování vlastně ani nebylo zajímavé, protože jsem očekával jaký bude konec. Pointa pak sice byla trochu jiná, ale to už moc na celém vyznění nezměnilo. Plusem i způsob vyprávění s flashbacky, ale jinak:Čekal jsem trochu víc. (02.03.2019)

Tak překvapivě mě to dost bavilo... ale totálně chápu proč Cervenaka ne. On má rád detektivní příběhy, a tím toto vlastně ani moc není - True Detective je příběh detektiva, vyprávění o obsesi, o tom jak utváří a mění vztahy a životy lidí. Žánrová klišé se tu nádherně bourají a ignorují, a paradoxně linka o hlavním hrdinovi a jeho ženě, a jeho rozporuplné osobnosti, je tu mnohem důležitější než případ který řeší (rozhodně bych neřekl že se ta linka rozplyne do nicoty) Už první série mi hodně připomínala Zodiaca (k první sérii jsem btw měl své výhrady, druhá určitě nebyla horší), série třetí jde v této podobnosti ještě dál. Případ bez řešení, ba přímo prakticky bez možnosti rozřešení, šance nějak ovlivnit události. Jen marné točení se v kruhu přehlédnutých stop a falešných teorií, které snad někam zavedou. Tak pozdě, že už na tom vlastně vůbec nezáleží a nic to neznamená. A s tou finální tečkou, dovádějící toto až absurdum... to už bylo až jako didaktická variace na Zvětšenínu od Antonioniho. The Truth is not out there. 9/10 (05.06.2019)

"True Alzheimer aneb detektivové, u nichž byste nikdy nechtěli, aby vyšetřovali zmizení členů vaší rodiny". Tak se správně měla jmenovat třetí série seriálu True Detective. OBSAHUJE SPOILERY! Wayne Hays má problém - byl ve válce, je černoch v USA, nemá charisma, má jeden jediný výraz obličeje, na stáří dostane Alzheimera a k tomu má na krku nepříjemnou manželku, která ho každodenně otravuje hovadinama. Roland West má asi taky problém, jenomže se nikdy pořádně nedozvíme jaký, protože je mu věnováno minimum prostoru a je tam jenom proto, aby měl Wayne Hays bílýho parťáka. Amelia Reardonová má rovněž problém - je tak trochu šílená. Místo rodiny a dětí neustále řeší manželovo vyšetřování, plete se do něj, píše o něm knihu a uměle vyvolává hádky. No, nemilujte ty hlavní postavy! :O Pak je tu jeden případ zmizelých dětí, který zabírá maximálně 10% série, a to jen jako výplň přeskakování mezi třemi časovými liniemi, jejichž převážná část se zaměřuje na hádky manželů Haysových, interview o nevyřešeném případu "po letech", neustálé zapomínání starého Wayna Hayse a jeho halucinace. Nakonec díky "příkladné" detektivní práci (opomíjení detailů, ledabylé zpovídání svědků, stupidní eskapáda s bývalým policistou) "věhlasní" detektivové Wayne Hays a Roland West za celých !25 let! vlastně do případu nijak nezasáhnou, nikomu z obětí nepomůžou a vše podstatné se odehraje bez nich. A to už ani nemluvím o stupidním závěrečném rozuzlení... Vraťte zpátky Rusta Cohlea a Martyho Harta coby hlavní postavy. Vraťte seriálu bývalou temnotu a syrovost skvělé první série. Vraťte na post režiséra Caryho Jojiho Fukunagu, nebo v tom už nepokračujte. Díky, Eleanor05. (04.03.2019)

Na jedné straně mírné zklamání, a na té druhé celková spokojenost. Každá řada True Detective to po fenomenální první sérii bude mít neskutečně těžké, a je jedno s jakým příběhem a obsazením přijde. Nic Pizzolatto umí psát charaktery jako málokdo, ale dotáhnou dobře rozehraný příběh do konce se mu už tolik nedaří. A nebo mu o to ani tak nejde. Třetí řada True Detective je pomalejší a dává si hodně na čas. Je to taky dáno tím, že zde jsou tři časové roviny, kde každá má své vlastní zakončení. Což by samo osobě nebyl žádný problém. Tím největším problémem, krom samotné pomalosti(při sledování na jeden zátah tolik nehrozí), je absence silný a nezapomenutelných scén. Neříkám, že zde silné scény nejsou, ale opravdu zde chybí nějaký moment, který bych si chtěl pouštět do kola, nebo nadšeně o něm vypravovat kamarádům. Samotný případ je zajímavý, ale není tak "temný", jak nám bylo poodhaleno v průběhu celého seriálu. A zde je asi to nejdůležitější co je potřeba si uvědomit, Pizzolattovi jde více o postavy, než o samotné řešení temných případů. Mahershala Ali je zde velmi dobrý a předvádí parádní výkon. Carmen Ejogo je velmi dobře obsazená a její výkon se mi dost líbil. Nicméně nejlepší výkon podle mě podal Stephen Dorff, který si krade scény pro sebe a skvěle zahrál svou postavu. Dorff má taky jednu z nejsrozumitelnější a nejobyčejnějších postav, a proto bude většině divákům nejbližší. Seriál má poctivou atmosféru, skvělou práci se střihem a prolínání časových rovin, jen s tou gradací je to horší. Rozhodně to graduje jinak, než bychom jako diváci chtěli nebo čekali. Neříkám, že je to vyloženě špatně, ale dovedl bych si to představit lépe. Ve výsledku jsem se třetí řadou True Detective dost spokojený, na druhou stranu obě předchozí řady mě sedly více. 8/10 (26.02.2019)

Nemůžeš se jen tak odpoutat od zachycené stopy. Proč? Protože v jistém smyslu, který není snadné sdílet s kýmkoli, jsi pořád ještě tam. I po vší té řadě let, které se kdysi začaly odvíjet v černé bídě, která se teď, přítomností někoho jiného, zase vynořila tak blízko. Jsi ještě tam, v té přízračné zelené džungli. A tyhle ulice, po jediném záblesku a sklonění nad nevinným tělerm, vypadají skoro tak prázdné a ohrožující, jako by se do nich džungle jen rafinovaně převlékla. Třeba tak jenom vypadají. Za šedivého podzimního odpoledne. Třeba zoufale opuštěná dětská hřiště s houpačkami nejsou tak docela opuštěná. Možná je to všechno jenom dozvuk. Vzdálená a klamná (i když skutečná) ozvěna toho pekla tam jinde. Třeba je přízračno jen mnohoznačností. Ze které se může vynořit jak těžko pochopitelná temnota, tak skoro stejně nepochopitelné, protože závratně nepravděpodobné příběhy životů, který svědčí o tom, že to taky může být všechno docela jinak. Že někdy se mlha rozhrne a vystoupí z ní trochu trochu smutku, ale i trochu světla. Nebo život se vším všudy: skoro nepochopitelně silná, až sebedestruktivní a nikdy neutuchající potřeba přátelství nebo sounáležitosti v jakékoli podobě (Rolland a všechny jeho příběhy…), skoro nepochopitelně vidoucí (něžný) cit (Julie a její „princ”), a konečně skoro nepochopitelně silná potřeba a schopnost zasahovat toho nejbližšího na nejcitlivějších místech, která určitě může znamenat to i to, ale protentokrát je nejspíš prostoupená hlubokým citem, ve kterém nechybí tělesno, které má, popravdě, v sobě něco trochu ďábelského, ale je to jen další, trochu drásající tváří lásky, která má chuť tak trochu na ruku-vruce a tak trochu trhat na kusy, což určitě není synonymum pro to, že to nebude, čas od času, hodně připomínat peklo (Ameile a Wayne a to, co mají mezi sebou…). ___ Tady a teď. Před tím a potom. Vše uchované v paměti... plné vypálených děr.. ., „Time is the fire in which we burn.” --- Ten žár, to nikdy nekončící tavení, to co se „s postupem času" stane s příběhy našich životů, ta otázka, v co se tyhle příběhhy „s postupem času" promění. V prach? __ Nebo z nich nakonec zbyde ještě něco jiného? ___ (26.02.2019)