Marie-Octobre

S Julienem Duvivierem si rozumím už od dob Le Mystère de la Tour Eiffel, velice se mi líbilo jeho netradičně vážné pojetí golemovské legendy, ale tedy... tohle, co nabídl ve svém divadélku (divadlu přeneseném na plátně doslova) 15 let po válce, je vážně naprostá filmová a herecká lahůdka z řemesla staré francouzské gardy. Víc než Lino Ventura, který si cestu v podobných filmech tenkrát razil ještě povětšinou ve vedlejší roli, nadchl Serge Reggiani. Všichni vynikající, a pod tváří ústřední femme fatale Danielle Darrieux jsem málem ani nepoznal galantní pasažérku ze Svatého roku. :) Atmosféra jedné místnosti parádní, už samotné téma rozvinuté do kvalitně odvedeného scénáře slibují kvalitní zážitek. Myslím, že z tak tísnivé hraniční situace a tématu vyúčtování se svým svědomím se zde mohl inspirovat klidně taky Ivan Bukovčan, když psal později svá existenciální dramata. Bez jakékoliv konkrétnější indice jsem povědomě (a správně) zrádce identifikoval brzy, ale vůbec mi to nevadilo, překvapením bylo i odhalování nečekaného rozsahu této viny. Zaujal mne motiv televize (a sledování fyzického sportovního zápisu v přímém přenosu) jako konfrontace dvou soubojů spějících k rozhodujícímu výsledku, i jako symbolické podtržení celkové stylizace filmu laděného do TV inscenace z jedné místnosti, vysílanou jakoby též v přímém přenosu (v té době i pro tenhle typ "pořadů" typického). 95% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (05.12.2019)

„Zkrátka aby to bylo jasné. Jeden z nás odsud neodejde živý. Je to tak?“ Od režiséra jsem viděl jen průměrný film Pépé le Moko, vysoké hodnocení ve mně tedy nevzbuzovalo moc důvěry. Chyba! Člověka sice čeká cca 15 minut nevázané konverzace, dobírání se, úsměvů i méně srdečných promluv, ovšem poté se ozřejmí skutečný důvod sezvání. Pak atmosféra začne pomalu, ale o to nepříjemněji houstnout, napětí a vyhrocenosti přibývá, a přestože se může zdát téměř nemožné, aby se někdo přiznal, divák tuší, že dojde k jeho prozrazení. Dochází k odhalování charakterů přítomných a napovrch vyplouvá stále více zjištění. Navíc, když už to vypadá, že je někdo usvědčen, přijde zvrat a podezření se svalí zas na někoho jiného, takže je divák nucen si neustále upravovat své domněnky. A když si k tomu přidáte vybroušené dialogové výměny, skvělé výkony všech zúčastněných a emočně docela drtivý konec, rázem máte postaráno o vysoce kvalitní podívanou, které já dávám slabších 5* (tak trochu jsem doufal v jinou usvědčenou postavu). (18.05.2019)

Po sto letech běželo na Artu zas něco koukatelného. Hodně mě potěšilo obsazení (spoustu herců jsem znal z dřívějška z jiných skvělých filmů) a strašně se mi líbila kamera, resp. způsob, jakým to bylo nasnímáno. Původně jsem si sice myslel, že mě to dostane ještě trochu víc - občas mi to přišlo lehce nezáživné a klidně bych z toho vypustil třeba ty scény televizního zápasu - ale nakonec se mi to přece jen líbilo a považuji zhlédnutí toho filmu za obohacující. (10.04.2020)

Vlajkovou loď žánru konverzačního dramatu Dvanáct rozhněvaných mužů jsem svého času zhlédl bez výrazného nadšení, ale Marie-Octobre pro mě znamenala jednoznačné překvapení a zařadil jsem si ji na ono místo, které bylo určeno Lumetovu snímku. Kvalitní dialogy, silné téma, hledání zrádce a vraha ve svých řadách a špičkové herecké obsazení zaručují atraktivní podívanou, která ani po 60 letech od svého vzniku nezestárla. Interiérové konverzační drama obvykle navozuje dojem divadelního představení před filmovou kamerou a ani tady se tomu nevyhneme, ale osobně nepovažuju tenhle fakt za handicap. Za mě palec nahoru, celkový dojem: 90 %. (17.05.2020)

Toto stretnutie odbojárov nemá len symbolický charakter, ale chce vypátrať zradcu v skupine, ktorý udal ich vodcu gestapákom. Komorná dráma je hereckým koncertom všetkých protagonistov a navzdory faktu, že ide o divadelnú hru, na filme to nie je poznať, hoci sa celý film odohráva v jednej miestnosti. Prevláda všadeprítomné napatie a dej graduje neuveriteľným tempom do antického finále. (03.05.2014)