Vdova

Mistr filmového zpracování dramatických vztahů se nezapře, stejně jako o rok dříve vesnické prostředí, stejně jako tentýž rok natočil pan režisér film o podivném mezilidském vztahu. Rok 1971 byl pro Granier-Deferra ve znamení skvělé herečky Simone Signoret a první spolupráce s Alainem Delonem. Obé se vyplatilo. (29.06.2013)

V malej francúzskej obci Cheuge, kde pomaly snáď každý o každom úplne všetko vedel, sa raz znenazdajky objavil akýsi »neznámy tulák« Jean Lavigne v podaní tradične charizmatického, a tentoraz spočiatku i fúzatého Alaina Delona, keď sa akurát písal rok 1934 vo fáze sparného leta so vskutku zároveň k tomu aj s mimoriadne zvláštnymi, medziľudskými vzťahmi v rámci kľúčových postáv, čo v podstate ešte vôbec ani nestihol správne vydedukovať, aká naprostá, «nenávistná smršť» nadchádzajúcich situácií, sa s jeho hlavným príchodom vlastne priamo rozpútala, pričom akousi priamou účastníčkou nasledujúcich ["intrigánskych"] udalostí, sa následne stávala i titulná postava - Tati "Vdovy" Coudercovej v náležitom stvárnení charizmatickou francúzskou legendárnou herečkou - Simonou Signoretovou, kedy sa s klasickým, padacím mostom uprostred tohto spletitého diania; začínalo systematickým spôsobom odvíjať i určité poradie príslušných sekvencií naprieč týmto zaujímavým prostredím, kde som určitý čas dokonca uvažoval aj nad tým, že napokon udelím až štyri rovné * z celkovo piatich, no situácia v podobe poslednej zhruba štvrtiny minutáže - ma bohužiaľ presvedčila o presnom opaku, ale i napriek tomu môžem vari naplno skonštatovať, že výsledné 3 * - sú z môjho hľadiska veľmi silnými a konštantnými; s tým dôvetkom, že si súčasne rovnako myslím i to, že určitá časť diváckej obce, bude mať predsa o čosi vrúcnejší vzťah k danému titulu, ako práve váš naozaj triezvo uvažujúci recenzent. • Skrátka; občasne nastávali akési trocha menšie, »scenáristické prešľapy,« a to vzápätí ani nehovoriac o celkom finálnej pasáži, ktorá bola máličko nevierohodnou, kde mi jednoducho chýbali «štandardné znaky,» vzťahujúce sa na ďalšiu ústrednú postavu, ktorej sa bezprostredne dotýkali; nechcem príliš zachádzať do akýchkoľvek detailov, v opačnom prípade by som s vysokou pravdepodobnosťou vyzradil rozuzlenie, a veď napokon divák uvidí sám, čo mal tým básnik na mysli. • Trištvrte vymedzeného času, zväčša všetko fungovalo podľa mojich, priam najideálnejších predstáv, no scenáristickému tandemu Jardin & Granier-Deferre; akosi nemôžem vonkoncom odpustiť: „Že povedzme, zrovna ten "zlomový moment", ktorý na mňa zapôsobil značne povrchne, naštrbil celú predchádzajúcu a pomerne dosť kvalitatívne nastavenú a vyváženú úroveň, ktorá sa tým pádom trošku rozmrvila, pretože sa do [filmovej] zmesi, začali pridávať i také položky, ktoré sa do nej príliš extra nehodili,” ale rovnako rozumiem i tomu, že sa proste nejako muselo ukončiť toto zamotané rozprávanie, pritom sa tak mohlo urobiť aj oveľa podnetnejšou formou, a tak sa tiež pre istotu radšej porúčam, aby toho náhodou už v danej veci nebolo trochu [pri]veľa ← A viete, čo tým chcem povedať, však? (13.04.2024)

Trnové koruny na naše hlavy. Na dvou březích. Prolomený citový stesk. Vyplavené bídné nitro malé venkovské říše, ve které není pro nás místo. Ztratil se život, zakalila se obyčejná lidskost. Odvrátily se líce slunce. Hlas Amorův dozněl. Jsme nemilováni. Mé nitro pojímají křehké verše citů, které jen v pohlazení, jen v očích vystihují…Jiskřivé, s melodramatickou pravdou. Zhoubné, s romantickou dohrou. S láskou žít, s láskou umírat...Cestou necestou, tam do kraje spálených stodol, ho toulavé boty zanesou, do náruče vesnické přízně i zloby. Dotek dlaní, doteky dvou světů. Doteky, které jitří. Všímaví příbuzní, nenávistní, omezení, žárliví, hamižní necitové, kteří selhávají, negativními pudy se srážejí. Vynášejí vlastní soud, nevědomky si vykopávají vlastní hrob, předávají si pochodeň, pohřební louč. Odkud je ten cizinec? Jaké jeho jméno jest. Alain Delon - pomocník, chráněnec, zločinný milenec…Rázná, silná, přímá, pravdivá, skutečná to žena statkářského života, Simone Signoret. Ottavia Piccolo - líbezná koketa, to nedospělá matka, frivolní dcera, svádivé poupě v rozkvětu. Jako jiskřičky žhnou ve vysypaném popelu. Inu, i v jejich očích se roztančily plamínky nutkavé. Probouzí se touha, která vrcholí v neděli, při siestě. Měsíc nad řekou, černý vlas Jeanův září, splněný sen se večerní romancí dotváří. Hladí i miluje tak něžně, tak vášnivě. Svými vlahými rty smáčí dívčiny kadeře. Nedělní chvilka milenecké poezie. Je pravým milovníkem, šarmérem, svůdným kavalírem, idolem okamžiku. Otáčí stránky jak v milostném románu. Nepříjemný svědek ráno rozpoutá ponížení. Pobouřeni, rozhněvaní, vztáhli ruku na nezvyklý cit, v hrdém nitru uzamčený. Zač ten trest? Za náš hřích? Nedokázali nás pochopit. Nebyl by to Alain s tradičním, tragicky delonovským koncem svých postav, tak empatický, a přeci v lecčem jiný. Svou filmovou smrt zvládá s výjimečnou lehkostí, jakousi samozřejmostí a povyšuje ji do nebeských pater, s rezonujícím uměleckým bezčasím.To tiché ráno, ten žal, hodiny svůj čas odbíjí dál. (16.09.2015)

Syrový příběh vyprávěný ojediněle oproštěnou strohou filmovou řečí, zhruba tak lze charakterizovat příběh muže, který se ve své době svým způsobem stal hrdinou okamžiku. Vynikající herecké výkony obou protagonistů dále rozevírají cestu k poznání doby i charakterů. Muže, kterého unavil ustavičný útěk před sebou samým, a touží po kotvě, obyčejném lidském teple. Nalézá ho v ženě, s níž se život rovněž nemazlil, v ženě, která svým způsobem bojuje o holou existenci s rodinou, jež ji sice vpustila do svého středu, ale nikdy ji opravdově nepřijala. Dva aspekty vypjaté existenciální situace se tu spojují do naděje tak křehké a zranitelné, že nemůže obstát v přímém střetu se skutečností. Tím spíš, je-li tu téměř paralelně postava lidsky rozporuplné dívky-matky, zmítající se životem neméně bezradně a bezúspěšně. Výborné postižení dobových reálií, jdoucí do důsledné pozornosti i k nejmenším detailům, představují tuto vzdálenou francouzskou obdobu příběhu olbrachtovského Nikoly Šuhaje v krátkém běhu několika týdnů až k hořkému, neodvratnému konci. Přesto je sem - jaksi mezi řádky - vložena naděje, skrytá v možném druhém dívčině dítěti-pohrobkovi. Zřídkakdy nahlédneme do hloubi zla, které je i není zlem, tak zevrubně a jednoznačně, neschematicky, v rozmanitosti, která je tolik typická pro lidství všech dob a civilizací. (08.05.2010)

Alain Delon a Simone Signoret bol filmový pár, ktorému to pred kamerami neskutočne slušalo. Spolu so Spálenými stodolami je Vdova ich ďalším geniálnym spojením do páru, kde to medzi nimi ľudsky iskrí, je medzi nimi napätie a je cítiť nevýslovná spriaznenosť a pochopenie. Škoda, že spojenie mimo Francúzsko docení tak málo divákov. Vdova pôdorysom tak trochu pripomenie western, kedy osamelý chlap zdanlivo bez minulosti prichádza do mestečka a rozpúta tu búrku, v tomto prípade ale najmä v ženských dušiach. Nechýba ani prestrelka, o mužovej minulosti sa však na konci filmu dozvieme viac. (08.03.2016)