Policajt alebo darebák

Při vší úctě k delonkám belmondovky - tak si dovoluji lehce zlidovělým výraivem zlidšťovat základní typy moderního, dnes již klasického francouzského kriminálního filmu - ještě o hlavu přečnívají vysoký Delonův standard. Oproti poněkud strnulé "mušketýrské" póze Černého Tulipána vynikají Belmondovy postavy živelným rošťáctvím, jiskrným plebejstvím a naopak si v ničem nezadají s chladností věcně a přesně rozvažujícího a hloubajícího Delonova intelektu. I vztah k ženám - jakkoliv na přelomu třetí a čtvrté čtvrtiny minulého století stejně patriarchálně založený - je u Belmonda lidštější právě o ono božím rozpustilým rošťáctvím proteplené vnímání ženských půvabů. Ženské hrdinky v belmondovských detektivkách - nezřídka komediálně až veseloherně laděných - si nepřipadají ztísněné. Naopak dvorně dvořácká (gentlemanská) uctivost odlehčená belmondovskou veselostí a často i sebeironií vede k tomu, že si tyto ženské hrdinky v jasně patriarchálně vymezených vztazích připadají sučasně svobodné i volné a bezpečné, opěvované, naplněné. V středomořské Nice-Nizze se odehrávající POLICAJT nečiní z tohoto krásného pravidla výjimku - naopak patří k nejzdařilejším dílům pomyslného belmondovského žánru. Romantická tendence, založená na obligátním vítězství jasně vymezeného, takřka "bílého" dobra nad démonicky založeným téměř "černočerným" zlem (v režijním výkladu však pestrost a rozmanitost jihofrancouzského organizovaného zločinu rozhodně není potlačena, spíše lze mluvit o jejím plně realistickém postižení), nepůsobí v tomto případě strnule a nepřesvědčivě. Naopak - stává se účinným katalyzátorem veseloherních a komediálních prvků. Vedle Lautnerovy režie tu stejně spolupůsobí výborný Audiardův a Hermanův scénář právě tak jako až "očkovitá" (v detailech vynikající) kamera Henri Decaë, která účinně spoluprohlubuje zdánlivě zanedbatelný realistický rozměr této nadčasové, vtipem i humorným veselím přetékající francouzské komediální klasické detektivky. (08.04.2008)

Skvělý film včetně dabingu (Moravec!), perfektní hudba, hlášky (Tak co, dobrý? Není to horký? používáme doma snad na všechno), Riviéra a jak je ve francouzských filmech zvykem výborní herci i v těch nejmenších rolích (např. komisař autoškoly nebo "stará Ceruttiová"). No a samozřejmě výborní herci v hlavních rolích:-) Obvyklá parta:-) Michel Beaune, Charles Gérard, Venatino Venatini, pan návladní a můj milovaný Galabru, co krásně mluví s plnou pusou a pije tureckou kávu (aspoň v českém dabingu, jinak pochybuji, že Francouzi vůbec vědí, co to je). Nejlepší hláškou je ovšem moment, kdy mafiánský tvrďák Křupan, který musel mít pěkně ostré lokty a náboje, aby přepral Achilla a ovládl všechny herny na Azurovém pobřeží, pronese nahý v telefonní budce větu hodnou muže jeho kalibru:"Kdo je ten uličník, proboha?!" Ano, ano, přesně takto se mafiánští bossové vyjadřují:-). Partu chlapů hezky doplňuje kouzelná madam Edmonde Piget-Rostandová v kouzelných hábitech tuším od Diora pečující s neskrývanou radostí o Borowitzovu dceru, které je čtrnáct a půl a je prý těhotná:-). (12.01.2010)

Spíše voyou než flic, který si do příběhu najede pseudoformulí a začne všechny kolem fackovat, taková zábava mě teda moc nebere. Příběh je dost zmatený, nepřehledný a scénáristicky neukotvený. Slavná melodie je to nejlepší a možná to jediné, co si budu pamatovat. S přivřením obou očí slabší tři hvězdičky. (01.01.2017)

Jean-Paul si pravdepodobne vytrhol jednu celoživotnú postavu šarmantného darebáka a žil s ňou desiatky rokov. Čiže nech sa snaží, kto sa snaží, všetko mu vychádza, nikto ho neprekukne, ide si za svojim a vždy to dosiahne. Venovať sa teda detektívnej linke je z cesty a dôležitejšie budú fóry a režijná dynamika. Väčšina z toho v zásade funguje, akurát som z takýchto fopá trilerov prepozeraný a vychutnávam si to len z takej tej podvedomej roviny, kde nevnímam každú súvislosť, pretože keby som tak činil, dal by som takýmto veciam asi zbohom. (21.12.2014)

Policejní sbor v Nice začal být personálně příliš propojen s místními mafiánskými kruhy. Napravit situaci, a oddělit zrno od plev, přijíždí divizní komisař Borowitz, aby pod identitou provokujícího floutka Antonia Ceruttiho zanesl červíka pochybnosti do hráčů, kteří střílejí za obě strany. Pak už stačí jen spočítat mrtvoly. Není to standartní postup, který by se opíral o metodický pokyn nadřízených, ale Borowitz je pragmatik a teoretické plky analytiků s drzým šklebem ignoruje. (19.09.2009)