Obeť

Nadechnout se, téměř dvě a půl hodiny zadržet dech, vydechnout-a během této doby být svědkem (ale ještě lépe účastníkem) završení Tarkovského filmografie, které má tvar komplexního podobenství o nedostatečnosti intelektuálního poznání, složitém zápasu víry a nakonec očištění se od zbytných (pozemských) věcí a nalezení spirituality v návratu ke Kristu, který jako jediný otvírá cestu k Bohu Otci. Nekatolíkovi může teologicky poněkud „vadit“ přílišná soustředěnost Tarkovského na Matku (Marii), ale to už by bylo na jinou diskusi… (16.02.2008)

Tento film je jako poslední starý Hebrejec – sedí sám na vrcholku hory, kaje se za Izrael a čeká na Mesiáše. O posledním filmu ruského génia Tarkovského platí dvě skutečnosti – je nesmírně obtížný na sledování a přetéká v možnostech interpretace. Jedno se pojí s druhým. V počátku říká Alexander, že vše je špatně – civilizace se uchyluje k technice a nejen to, i duchovní hodnoty jsou zavedeny chybně. Je třeba začít znovu – viz Tarkovského oblíbený motiv ohně, kdy je třeba shořet, aby mohl člověk znovu povstat a začít od počátečního „Slova“. Bez pokory se změnit nelze a stejně tak nejde bez pokory přistupovat k tomuto filmu. Jedno se pojí s druhým. Proto bych správně neměl dávat Oběti pět hvězdiček, ale jen čtyři - jako pokorný důkaz toho, že jsem Tarkovského idee plně neobsáhl. Tarkovskij došel v intimitě až na pokraj a jako by se snažil říct, že jeho předchozí velkorysé filmy příliš mluvily (i když mně jsou mnohem bližší), stejně jako mluvil příliš on sám (Tarkovskij) – to dává Alexander najevo například replikou o Gándhím, který jeden den v týdnu s nikým nehovoří. V mnohém je tedy Oběť spořivým filmem – jediné drama zahrnuje bergmanovský výkřik-orgazmus ženy při hrozbě atomových zbraní. Uprostřed filmu ale dává Tarkovskij divákovi návod, když říká, že poetičnost možná zbavuje dílo lidskosti, ale herci jako figury sami o sobě stále musí fungovat. Dále Tarkovskij zabudovává do filmu spousty asociačních symbolů. Model domu, který je pouhou náhražkou, materialismem rozkládající původní smysl. Poté obraz Klanění tří králů. Tenhle tradiční motiv Leonardo přestavěl z naivity do vážné epifanie lidstva, do tajuplné události. Stejně tak je užaslý Alexander, který sice slaví narozeniny a je „obdarovávaný“, ale dobře ví, že pravé hodnoty vězí jinde. Postupně se tedy vrací do lůna, k ženě Marii – do duality hloubky a panenskosti –, aby mohl začít znova a možná i lépe a dobral se významu počátečního „Slova“ a Boha jakožto modlitby, rámované Bachovou árií. (22.12.2007)

Skompletizoval som filmovú tvorbu režiséra a scenáristu - Tarkovskijho od A po Z, aby ste boli v obraze, tak na mysli mám jeho kinematografiu od absolventského - Valca a huslí, cez pozoruhodný debut - Ivanovo detstvo,... až po poslednú OBEŤ, významnú pre mňa i tým, že v tom roku som vôbec po prvýkrát uzrel svetlo sveta. _Akonáhle som v úvodných titulkoch spozoroval meno renomovaného švédskeho d.p. Svena Nykvista (dvorného spolupracovníka režisérskeho Velikána - Ingmara Bergmana), tak som automaticky zbystril pozornosť, že od tohto momentu sa bude na čo pozerať, v tom zmysle, ako štylizovane snímok sám o sebe väčšinou pripomína „Pána v zátvorke” , pretože postavy v ňom sú neutešené, životom vyčerpané, melancholické a depresívne. V centre diania je „oslávenec” Alexander a odľahlý, starý, väčší dom. Akurát sa práve schyľuje k jeho oslave narodenín, na ktoré sú pozvaní viacerí členovia z okruhu rodiny, či sa pripojí aj zvláštny kamarát Otto s bicyklom, ktorý ešte zohrá kľúčovú úlohu. Všetko sa skomplikuje, keď vypukne 3. svetová vojna. Jediná možnosť, ako zvrátiť udalosti je prísť do usadlosti, kde býva čarodejnica Mária... Toľko k skratkosti k deju. _Je to typicky, náročný, filmový počin, akými sa vyznačoval tento svojský tvorca, t.j. nič pre neuvedomelých jedincov ! Je to veľmi dobrý snímok, ktorý od priamej dokonalosti nemá príliš ďaleko. “Len mu musíte prísť na chuť” . PS: A kto bol tou obeťou, nie je ťažké zodpovedať, lebo už som to tu raz spomenul... (05.07.2019)

Tohle bylo neuvěřitelné překvapení. Netuším, proč jsem se právě tomuto filmu ve filmografii Tarkovského vyhýbal, ale byl to ohromný omyl. Nevím, jestli je to tím, že jsem zrovna Oběť mohl vidět na plátně z filmového pásu, ale jednoznačně nejsilnější zážitek z tvorby Tarkovského a samozřejmě jeden z největších filmových zážitků vůbec. Dlouho by se dalo mluvit o geniální kameře, mizanscéně atd. Ale já vlastně nedokáži napsat víc, tohle je nezbytné vidět a ne špinit slovem. (14.09.2011)

Snímek mě víc rozčiloval, než těšil. Možná mě zastihl nepřipraveného, snad to přesně tak mělo být, nevím. Jakoby Tarkovskij natočil Oběť jen a jen pro sebe, jako svůj epitaf, jako zpověď. Apelativní promluvy místy vyznívají trochu vyčpěle - už je formuloval jindy a lépe. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že je mi záměrně upřeno tuto zpověď rozklíčovat. Vadilo mi to. A krásné obrazy ten pocit neutišily. (30.01.2018)