Nostalgia

Všetko, čo bolo v tom filme farebné, ma celkom bavilo. Vážne. Blázon Domenico a jeho príbeh, Eugenia a jej záverečný monológ ... aj keď mudrovali to nebolo márne. Lenže potom Tarkovskij ubral na farbe, a to čiernobiele, to bolo mimo mňa ... moc poetické, doslova básne na filmovom plátne. Mňa už tie na papieri extra nebavia. Lokality v Tarkovského filmoch sú ale fantasmagorické. Hra so svetlom a jednotlivé obrazy skvelé. Ách jáj ... Andrej, Andrej. 3,5* (30.05.2017)

Na Tarkovském mám rád všechno to, co tak nesnáším na psané poezii. Ta je (zbytečně) komplikovaná, vyžívá se v přehnaných emocích, není jí pokaždé rozumět a vždy by šla (minimálně) o polovinu zkrátit. Takové jsou i Tarkovského filmy a překvapivě mi to nevadí. Spíš ale, než že by se mi jeho filmy líbily, jsem jimi tak trochu fascinovaný. Hodnocení je zcela mimo mísu, i když na rozdíl od Zrcadla nebudu takový zbabělec a nějaké přiřadím. (24.11.2010)

Těžký snímek, ke kterému si musí každý divák vytvořit vlastní vztah a najít svou cestu. Tak jako u většiny Tarkovských snímků. I tady se děj vleče pomalu, ale díky nádherným kamerovým kompozicím doslova fascinuje a hypnotizuje. Bez hudby a bez nějakého zbytečného vysvětlování. Přebíhání z barevných částí do černobílých má vyloženě onu magickou, melancholickou a nostalgickou atmosféru, kdy se hlavní hrdina vrací tam, kde mu bylo nejlépe. Závěrečný přechod bazénu svaté Kateřiny se svíčkou a následný poslední záběr má úplně mystickou auru a poetiku. Je to opravdu zvláštní kus, ale přijít mu na chuť vyžaduje obrovskou trpělivost. (15.07.2019)

Česká televize končí svoji recenzi větou: Jediným určujícím interpretačním klíčem tohoto navýsost niterného filmu tak zůstává jeho název. To je samozřejmě "blbost v blbosti". Kdo chce dešifrovat Nostalgii, měl by si přečíst esej Sørena Kierkegaarda "Nemoc k smrti", kde je nostalgie uváděna pod přesnějším pojmem "zoufalství". Ostatně Tarkovskij a Kierkegaard mají k sobě blíže, než je možná na běžný pohled patrné. Jejich existenciální filosofie se vyznačuje podobnými rysy, byť jinými než u Sartra nebo Becketta. Porovnejme třeba: Může-li si člověk sám nad sebou zoufat, znamená to, že si uvědomuje, že má já; a zoufá si nad ním, ne nad pozemskostí či nad něčím pozemským. (07.02.2024)

Poslední týdny jsem přímo zabořená v literatuře českých exulantů a jejich niterných pocitech zoufalství z toho, že jsou všude jinde, jen ne doma. Někteří svou bolest na stránkách přímo vyřvou, jiní se stáhnou do sebe. Tarkovský toto téma zpracovává po svém. Snové pasáže se střídají s reálnými a nekonečné obrazy se vlečou stále dopředu (až je to k nevíře, že se ten obraz hýbe...dokonce se tam i mluví...). (12.07.2005)