Nostalgia

Možná, že nechápu úplně všechny metafory, Tarkovským vyjádřený, ale je to tak podmanivý a krásný. Celej film jsem pochopil jako vyjádření touhy po duchovnu, který za života nepřichází. Ovšem posmrtné krajiny ducha je odměňující a nádhernej. Kromě hudby, herců, témat, je zde zcela uhrančivá krása záběrů. Tolik záběrů, u nichž jsem si řek´, že bych rád udělal takovou fotku, jsem v mnoha jiných filmech neviděl, kdo ví, jestli vůbec v nějakým. Možná, že je film trochu těžší, depresivnější, odráží stav duše tvůrce, ale Tarkovskij neni negativní depresivista. Prostě ukazuje nedostatek duchovnosti, následky tohoto nedostatku a zároveň skrytě říká a doufá, že jenom krajiny a existence nadhmotné, a dokonce i nadduševní, přinášejí naplnění a rovnováhu. P.S. Jak je uvedeno v obsahu "člověk, který zahlédl hrůzný prazáklad světa", prosím, prazáklad světa opavdu není hrůzný, hrůzné je někdy nahlédnutí do své duše, popřípadě nesnesitelnost srovnání chaosu své duše s harmonií a krásou universa, jež celý z prazákladu vychází. Ale od toho jsme tady, abychom chaos svůj s řádem obecným propojili a obrazem Prazákladu se stali. (05.01.2010)

Především je nutné říci, že naprosto chápu každého, kdo tomu filmu dá jednu hvězdičku a je nadosmrti přesvědčen, že tohle byl nejdivnější film jeho života... V záplavě dnešních popcornových slátanin musí Nostalgie působit jako podivný neskutečně pomalý halucinogenní trip. Jen tipuji, že diváci odchovaní kinematografií padesátých a šedesátých let, Antonionim, Bergmanem, Kurosawou, Fellinim, Buñuelem atp atd, ten film asi přijímali o poznání snáz. Tvrzení, že je to pomalé a že by se to dalo sestříhat na polovinu a pak fy to možná byl fajn film můžeme číst u mnohých z nich. Nostalgie ovšem navíc není film odehrávající se v normálním prostředí a líčící normální filmový příběh, neboť zprostředkovává především vnitřní svět. Prožitky, obrazy, sny, básně, vzpomínky, pocity, šílenství... Jde mnohem dál než Bergmanovo Mlčení či Antonioniho Zvětšenina a používá při tom nesmírně silné obrazy, zvuky a situace. Jindy slunná Itálie má v Tarkovského podání neuvěřitelnou sychravost. Typicky italské jsou ovšem lokace, určitá nenucenost a takřka nonšalantní nezájem a zanedbanost. Silná je ostatně i ve filmu zaznívající italština, pouze v několika málo scénách promíchaná ruštinou... Co je však v Nostalgii suverénně nejsilnější, to je osamělost. Naprostá a dokonalá. Jistě by se dala krájet. Nostalgie je krásný, silný a ve své bezútěšnosti vlastně hrozný film. Musím se na něj brzy podívat znovu... Celkový dojem: 95% Zajímavé komentáře: Pan Filuta, Faye, Traffic, troufalka, mchnk (28.07.2019)

10/10 Scény jako je přechod se svíčkou přes bazén, či v ruinách zatopeného chrámu jsou doslova beroucí dech. Ovšem závěrečná scéna je nic víc než famózní. Rozhodně se musím podívat v nejbližší době ještě jednou!......1.8.2006 viděl jsem znovu a musím konstatovat, že to je úžasný film, takže top 10 a není co řešit. Neskutečně mě dostalo to pomalé plynutí, které je snad ještě pomalejší než v Solaris.....neviděl jsem ještě Oběť, ale toto mi připadá jako naprostý vrchol. I když vlastně těžko říct, co byl potom Stalker.... (08.07.2006)

„Poezie se nedá přeložit.“ Stejně, jako nelze pochopit i třeba obyčejný vtip, nepatří-li člověk sám k zemi (kultuře) ve které vznikl. „Co je třeba udělat, aby se dospělo k porozumění?“ Vždyť kontakt se navazuje docela snadno. Určitě jsem nedokázala zcela pochopit a docenit tenhle krásný a zároveň smutný, poetický film. Ale už kvůli závěru se svíčkou, se na něj podívám znovu. Přenese-li se zapálená svíčka přes bazén svaté Kateřiny, stane se zázrak. (18.09.2005)

Andrej Tarkovskij je režisérským mágem, zejména pokud jde o vizuální stránku a zpracování filosofické hloubky tématu (jeho sci-fi Solaris patří mezi moje nejoblíbenější filmy vůbec), Tonino Guerra patřil v té době již dávno k renomovaným scenáristům (majíc na kontě i takové skvosty jako Ctihodné mrtvoly) a Oleg Jankovskij i Erland Josephson jsou vynikající herci. Nicméně sešlost kvalitních tvůrců před a za kamerou dávající vzniknout sérii osobitých scén mi nepostačí, schází-li filmu příběh (který třeba zmiňovaný Solaris i navzdory velmi pomalému tempu má), případně alespoň náznaky napětí. Byl jsem připraven na film založený na komorním rozjímání, měl na to čistý nerušený klid v správné náladě a těšil se na téma cesty po stopách starého skladatele i básnika. Bohužel značná část zpracování mne spíše nudila, než aby vyvolávala výraznější emoce a ani ten styl zde již nedokážu považovat za tolik originální, protože mám dojem, že pan režisér hodně vykrádá sám sebe z předchozích filmů a takřka identický vizuál předvedl již v Stalkerovi. Škoda, že si Tarkovský alespoň jednou, dvakrát nevzpomněl během natáčení i na diváka, výsledek na mne navzdory všem kladům působí poněkud roztříštěně a nerad to říkám, ale v některých scénách až samoúčelně (to zejména závěr s Jankovského nekonečnou procházkou v opuštěném prostředí se svíčkou v ruce). . . . Takže, abychom si z Nostalgie alespoň něco zapamatovaly, zopakujeme si tu anekdotu, jo? Jeden člověk zachraňuje druhého z velké bažiny. Nasazuje při tom vlastní život. Pak oba leží u bažiny a vzdychají. Nakonec se ten zachráněný zeptá: "Cos to udělal?" / "Co asi? Zachránil jsem ti život." / "Ty hlupáku! Já tam žiju!" :-) :-) 55% (26.04.2020)