Nostalgia

Dosť som sa načítal o tom, že film by nemal byť jednoducho popísateľný, inak by prestal byť filmom, bol by len niečím povrchným a veľa rečí o tom, aké je toto umelecké dielo podobne, ako jeho ostatné. Nuž musím potvrdiť, že Tarkovskij bol génius. Jeho filmy sú veľmi nedivácke, sú rozťahané a plné obrazov, ktoré sú späté s jeho životom, ale aj s absolútnymi pojmami ako láska, nostalgia, vlasť a inými a mňa cez to všetko vždy priam opantajú a civím na ne ako blázon, ale kto je to ten blázon? Nie sú to ľudia, ktorých tí druhí, ktorí sa považujú za normálnych, aj keď často nevedia, čo to normálny znamená, len nechcú a nevedia pochopiť? To je dosť možné, tak ako bolo povedané vo filme. Proste ďalšie spirituálne dielo, ktoré pripája svoju beznádej, či nádej, ktovie ktoré, to by vedel najlepšie vyložiť asi autor, ale aj tak si v tom každý nájde to svoje a každý si to vyloží inak. Keď som pozeral film Andrej Rubľov, tak som z toho cítil dušu Ruska, aj keď to malo mnoho výkladov, aj keď to bolo zdĺhavé, tak som tomu svojsky chápal. Stalker bol pre mňa niečím tajomnejším, ktorý bol ešte zložitejší, no svoje som si tam našiel. Nuž toto však bolo na mňa veľa, je to ako z iného sveta, najmä ten koniec, aj keď sa v tom dá nájsť vzťah jeho a žien, vzťah ľudí, kultúr, spomienky a sú viditeľné výrazné umelecké ťahy s kamerou, svetlom, priestorom, tak z tohto sa asi budem spamätávať ešte dlho. Toto nie je povrchný film, je to nadčasové dielo, ktoré ma opäť v úvodzovkách nahnevalo, že som ho dosť nepochopil, že ma prevyšovalo intelektuálne a tam kde sa mi zdalo, že ho chápem, ma fascinovalo. Odhliadnuc od vecí, ktoré na filmoch nemám rád, ako samovraždy, fajčenie, zbytočná nahota, ktoré sú pre hlupákov zlými inšpiráciami, ak sa dobre neuchopia, tak toto dielo je opäť niečím výnimočným. Ja proste neviem, ale fascinuje ma to, keďže pravdu hľadám, hľadám odpovede a tie mi zrejme nedá žiadny Harry Potter, Doktor Dolittle, či Kill Bill. Tento Rus bol umelec a zaujímalo by ma, či to bola pravda, že na seanse sa mu zjavil Boris Pasternak a povedal mu, že natočí sedem filmov, čo sa napokon vraj aj stalo a ako je to možné. Proste toto nie je len film, tak ako jeho ostatné diela. Možno jednoduchosťou názvu chcel tentokrát prilákať aj bežného nenáročného diváka, no je to dávno a ako to mysleli už len ťažko zistím. Sám mám niekedy podivuhodné pocity, ktoré neviem pevne uchopiť, dokonca aj čo sa týka nostalgie a spomienok a preto dávam poézii priestor, dušu tohto človeka len ťažko popísať. Tie jeho mokré, studené, tmavé a zničené priestory v ktorých natáča, dodávajú jeho filmom atmosféru, kde sa máme sústrediť na hĺbku veci, no už ma začínajú po troch jeho filmoch otravovať, proste s tým bojujem a aj keď sa tomu poddávam, tak to úplne nechápem, ale cítim z toho dušu a to je pre mňa podstatné. Ako som to pochopil však vykladať nebudem, lebo nebudúce to pochopím možno inak a vy to možno tak, ako by som vám napísal nechápete, preto si to nechám pre seba. (02.06.2013)

Česká televize končí svoji recenzi větou: Jediným určujícím interpretačním klíčem tohoto navýsost niterného filmu tak zůstává jeho název. To je samozřejmě "blbost v blbosti". Kdo chce dešifrovat Nostalgii, měl by si přečíst esej Sørena Kierkegaarda "Nemoc k smrti", kde je nostalgie uváděna pod přesnějším pojmem "zoufalství". Ostatně Tarkovskij a Kierkegaard mají k sobě blíže, než je možná na běžný pohled patrné. Jejich existenciální filosofie se vyznačuje podobnými rysy, byť jinými než u Sartra nebo Becketta. Porovnejme třeba: Může-li si člověk sám nad sebou zoufat, znamená to, že si uvědomuje, že má já; a zoufá si nad ním, ne nad pozemskostí či nad něčím pozemským. (07.02.2024)

Tarkovský byl velikán, jeho filmy mě obdařily chvályhodnou dovedností pateticky se rozplývat s hubou dokořán a vytrvale odkapávající slinou v pravém koutku nad přerostlým plevelem v rozkvetlém parku. Ten chlap od základu přestavěl mé estetické vnímání světa kolem sebe, filosofická hloubka jeho děl a těžké dialogy mě přiměly důkladněji prostudovat ruské klasiky a přestože mi chybí zářez u Ivanova dětství, bez nejmenších pochybností by měl v mém vesmíru vystavěnou mohutnou pozlacenou sochu s rubínovými duhovkami, ke které by se sbíhali psi z nejširšího okolí, jen aby mu mohli uctivě ojet lýtka a pokorně pomočit podstavec. Nikdo mi nemusí trhat nehty, abych přiznal, že kdyby jeho filmy byly ještě o fous nádhernější, tak by se divákovi uškvařil čelní lalok. Nostalgii osobně považuji za Tarkovského opus magnum, v závěsu Stalker a Andrej Rublev, ale nad tím nemá cenu plýtvat slovy, neboť si do toho jeden musí smočit vlastní čumák. (11.05.2013)

Těžký snímek, ke kterému si musí každý divák vytvořit vlastní vztah a najít svou cestu. Tak jako u většiny Tarkovských snímků. I tady se děj vleče pomalu, ale díky nádherným kamerovým kompozicím doslova fascinuje a hypnotizuje. Bez hudby a bez nějakého zbytečného vysvětlování. Přebíhání z barevných částí do černobílých má vyloženě onu magickou, melancholickou a nostalgickou atmosféru, kdy se hlavní hrdina vrací tam, kde mu bylo nejlépe. Závěrečný přechod bazénu svaté Kateřiny se svíčkou a následný poslední záběr má úplně mystickou auru a poetiku. Je to opravdu zvláštní kus, ale přijít mu na chuť vyžaduje obrovskou trpělivost. (15.07.2019)

Krásně natočené, forma stejně jako u Stalkera na pět hvězdiček, ale příběh jsem nestihnul a to tak, že vlastně vůbec a proto zůstanu s celkovým hodnocením někde v půli cesty. Každopádně začínám zjišťovat, že je Tarkovskij absolutní extrém, co se neplynulosti a pomalosti ubíhání filmu týká. Dát si za sebou například toto a potom něco od T. Scotta, tak zřejmě okamžitě vyhledám lékařskou pomoc. :) (17.12.2005)