Princezna a bojovník

Vlastně je to pro své období celkem ikonický příklad evropského artu pro širší veřejnost. Pomalý příběh u dvou uťápnutých outsiderech, jejichž vykolejenost vytváří prapodivné situace, které umožňují předvést režisérovi a kameramanovi, kolik toho vlastně mají v rukávu. Lze to úplně stejně nenávidět jako si to pustit k tělu, protože scénář je zamořen všelijakými berličkami, skrze které motivuje příběh, aby se dále děl (viz slepý kamarád protagonistky se chce objímat v jedné jediné chvíli, kdy ona chce být sama, tak ho odbude a on se hned vydá jíst zářivku. Jíst zářivku?! Ano, jíst zářivku.), ale zároveň ty přerostlý děcka v hlavních rolích jsou v něčem hrozně roztomilá (třeba Franka Potente, co pořád chodí, jakoby jí praskla voda) a díky tomu se například podařilo vytvořit z polní tracheotomie nejromantičtější scénu roku. Flus. Tykwer a Griebe byli dvojka, která dokázala přemazat kdejakou scénáristickou divočinu do dechberoucí vizuální podívané a není divu, že po nich sáhly zahraniční prachy. Že druhý jmenovaný naposled kotvil i měsťácké podívané 25 km/h je smutným dokladem aktuální úrovně německého filmového mainstreamu. Mimochodem režisérův trademark, totiž demonstraci teorie motýlích křídel a neovládnutelná vzájemná propojenost věcí se objevuje i zde. (05.11.2020)

Lola byla sice originální, ale byla to spíš hříčka než film. Tykwer tedy dokázal, že dovede skvěle i vyprávět příběh a dokáže při tom působit stejně svěže a zajímavě. Franka Potente si po Lole vyzkoušela naprosto odlišnou postavu a zvládla to na jedničku. Perfektní romance (nebo je to spíš pohádka?). (02.11.2004)

Musíme na tuhle hru přistoupit. Jinak Toma Tykwera a jeho tým za šnečí tempo a dialogy jak z jiné planety ukamenujeme. Spící princezna, toho času sestřička z psychiatrie a vojenský vysloužilec, toho času bankovní lupič se prostě musejí potkat. I kdyby nechtěli. Láska si prostě v tomhle světě udělá cestu. Zkoumání náhody a osudu Tykwer proklepnul už v předchozí Lole, zřejmě mu to vyhovuje a tady představuje počátek cesty k vykoupení. Tihle dva se totiž nečekaně potkají pod koly náklaďáku (kouzelná scéna) a v hypnotickém tempu to nakonec doklepou až k závěrečným titulkům. Někdo opravdu raději hodí kamenem proti obrazovce, jiný bude plakat dojetím. Tykwer (tehdy se mi líbil mnohem víc než dnes) je cítit, Franka Potente je k poetickému hledání lásky snad předurčená. (27.11.2016)

Tak tohle je kvalitka. Tykwer dokazuje, že má talent. Po Lole natočil jiný film a opět se trefil do černého. Také si dokázal vybrat kvalitní herce a demnostroval tak, že i německý film může být kvalitní. PS: Opravdu hodně sugestivní je scéna s tracheotomií. Málem jsem si zakryl oči a to toho zkousnu hodně. (12.07.2006)

Ach jo, co si mám s tímhle filmem počít? Ano i ne. Dvě tváře filmu - jedna excelentní, druhá utahaná až nudná. I Sissi má dvě tváře - jedna křehká, druhá nezdolná. Stejně jako Bodo, což v závěru filmu vygradovalo někam, kde jsem to nepobrala. Závěr na mě působil jak pěst na oko, vůbec se k předešlému ději a hlavně způsobu vyprávění nehodil. Škoda, protože tam bylo pár pěkně silných momentů. (01.07.2013)