Váňa

Ano, ten Váňa, který už dlouhá desetiletí brázdí dostihová závodiště, ten Váňa, který zná velmi dobře, jak vypadají jeho kosti ve standardní i zlomené podobě, ten Váňa, který osmkrát vyhrál prestižní Velkou pardubickou, ten Váňa, který získal z rukou prezidenta Medaili Za zásluhy i přesně ten Váňa, který si vyslechl nejedno skeptické stanovisko lékařů. Co je mu to ale platné, když si tvůrci uzamknuli cestu k vícevrstevnatému pohledu, který by muže s nezdolným životním optimismem a jadrným slovníkem představil i pomocí jiných lidí. Jenže cesta, kterou se vydali, nepřináší moc otázek ani odpovědí. Do duše závodníka se nepodíváme, jeho nezávodní život prakticky nepoznáme. Právě minimální výpovědní hodnota zamrzí nejvíc (přeci jeho životopis si může každý najít na internetu), dokument měl jít hlouběji.. nešel!! „Teď se potřebuju vychcat, jo?“ (31.12.2012)

PAN ŽOKEJ! Nevím, jak přesně podle "norem" má vypadat životopisný dokument nějaké osoby, ale tento snímek to pro mě splnil na 100%. Věřím, že se mnou i trošku zacloumaly emoce, ale já si tento portrét legendárního žokeje užil od začátku až do konce. Všechny jeho radosti, strasti, nehody a pády, závody a prvotřídní koně a především jeho mluva ala "s ničim se neseru a mluvím jak mi huba narostla". To vše vás neskutečně vtáhne. Respektoval a vážil jsem si tohoto pána již předtím, ale po tomto dokumentu nemám nejmenší pochybnosti o tom, že Josef Váňa je pro mě HRDINA a idol! Dokument nejspíše na 5* není, viděl bych to tak na 3.5-4, ale poslední hvězdu přidávám jako bonus za mě, za můj respekt a obdiv k jeho osobě. Je škoda, že tento snímek (podle hodnocení) vidělo tak málo lidí. (31.10.2013)

Dokument s názvem Váňa by se měl věnovat Váňově životu - tj. jak začátkům, tak i postupným peripetiím života, úspěchům i neúspěchům. Režisér Wagner měl štěstí, že si do hledáčku vzal ikonickou postavu českých dostihů (většina z nás o Váňovi pouze ví, že "je to ten, který vyhrál mnohokrát Velkou"), protože ve filmu neukáže téměř nic z Váňova života, není vysloveně špatný. Trenér a žokej Josef Váňa je v dokumentu poměrně bezprostřední a pro jadrnější mluvu nechodí daleko - film začíná jeho hovorem na Záchrannou službu, ve kterém by velice "ochotná" spojovatelka svým přístupem naštvala i zdravého, natož někoho, kdo právě unikl smrti a má zlomenou stehenní kost - není divu, že Váňa si pro 'prdel' či 'kurvu' nejde daleko. Vzápětí však zjišťujeme, že Váňa si pro tato (a jiné varianty) slova nechodí daleko nikdy. Jedná se o člověka, který dýchá a žije jen pro koně - jakmile je rozmašírovaný, přemýšlí pouze o tom, kdy si na nějakého znovu sedne, jakmile na něm sedí, přemýšlí jen o tom, jak pojede závod. Chyběl mi tedy hlavně náhled do soukromého života, protože jestli si Váňa zaslouží obdiv za své výkony na koních, jeho manželka si zaslouží nejvyšší řád za to, co si s ním (asi - režisér nám nic neukázal) musí denně prožít (resp. neprožít). Po filmu nám dojde, že Wagner prakticky ukázal pouhý sestřih z Váňových vyhraných Velkých a seznam úrazů. Navíc se dozvíme bohužel jen pár drobností. (07.09.2012)

Dokumentární film, který vznikl nedlouho po Váňových novodobých úspěších na Velké Pardubické v letech 2009 až 2011, začíná opravdu stylově. Mistr překážkových dostihů a člověk, který má ve svém těle víc zlomenin, než Karel Gott na krbu zlatých slavíků - si po těžkém pádu z koně volá na záchrannou službu a doslova prosí o vrtulník, který by ho rychle dopravil do nemocnice (s tou krávou, která seděla na druhé straně telefonu měl neskutečnou trpělivost). Tímto okamžikem sice snímek teprve začíná, ale také bohužel vrcholí. Ne, že by se pak už nebylo na co koukat, ale čekal jsem lepší zpracování a ještě více zajímavostí ze života takové ikony, která navždy přepsala dějiny našeho sportu. Tak fenomenální osobnost kterou pan Josef Váňa bezesporu je, by si zasloužila důstojný film hodný jeho jména, který by zmapoval celou jeho kariéru. Takového se zatím sice nedočkal, ale vzhledem k tomu, že se jedná o jednoho z největších žijících Čechů, který své vášni obětoval celý život - musím (co musím, chci) hodnotit vysoko, protože jsem se i tak dobře bavil. (13.10.2014)

Začátek byl mrazivý: autentické volání záchranné služby se přece jen často neslyší. Jenže pak zjišťuji, že pan Váňa je zvyklý, v nemocnici je jako doma a vše, co se dá zlomit, už měl zlomené několikrát. Takže k tomu na začátku také mohl přistupovat profesionálněji. Vždyť je to přece střídavě žokej a pacient. Dostihový sport jsem nikdy nesledoval a hodina ve společnosti člověka, co si nedá pokoj, dokud se nezabije, mi bohatě stačila. (05.01.2013)