Ja, Olga Hepnarová

Tak už je to nějakej čas co jsem opustil ztichlý sál, kde by se atmosféra dala krájet a špendlík by bylo slyšet spadnout a celou cestu domů jsem se snažil srovnat si v hlavě co, že jsem to vlastně viděl. Snažím se o to i ve chvíli kdy píšu tenhle koment a pořád se mi to jaksi nedaří. Ten film mi udělal v hlavě nehoráznej masakr a já jsem rozpolcenej z toho jak se k němu postavit. Nedá se soucítit ani odsoudit já se to snažím jenom pochopit, ale když se nad tím zamýšlím hlouběji, tak mě to rozmrdává ještě víc. No abych to napsal normální řečí, tak se jedná o neuvěřitelně minimalistické a sugestivní dílo u kterého musím pochválit, že zbytečně nepřikrášluje, ale drží se pouze toho co víme. Ovšem co my vlastně víme? skoro nic a to je na tom ten největší mazec. Ve spoustě scén si lze jen domýšlet co se postavám honí v hlavě a proč se chovají, tak jak se chovají. Uspokojivou odpověď ovšem nedostanete a to je asi jediný problém který s filmem mám, ale ovšem i důvod proč nemůžu jít na plný počet. prostě jsem nepochopil co mi ten film chtěl říct a myslím si, že v tom nebudu sám. Každopádně je nasnadě, že podobný snímek stojí a padá z hlavní představitelkou a ta je fantastická. Ona je zkrátka něco víc než jen herečka která hraje svoji roli ona je Hepnarová, tak dokonale a přesvědčivě až mě z toho mrazí a její psychopatický kukuč mě bude ještě dlouho budit ze sna. Každopádně je na místě potlesk za to, že se ve stojatých domácích filmových vodách konečně začalo něco dít a našel se někdo kdo se nebál tohle atraktivní byť kontroverzní téma co si o zfilmování doslova říkalo přivést na plátno. Za to rozhodně palec nahoru.90% (26.03.2016)

Bolestivý příběh v chladných tónech černobílého obrazu. Je pravděpodobné, že osud vnějšně přitažlivé Olgy se do jisté míry vnucuje jako ublížená nebo politováníhodná postava. Naproti tomu všichni ti zmasakrovaní jsou zde bezvýznamní. Řídit se podle děje filmu, co se vlastně dělo v jejím nitru je pouze spekulace. Možná, že chtěla se sebou něco udělat, či něco změnit, ale nevěděla jak na to. Nabízí se otázka, jak bych asi smýšlel, kdyby zabila někoho mého bližního. Inu, škoda všech životů, včetně těch nevinně zabitých. (12.07.2016)

Postavy, včetně té hlavní, nejsou funkčně naexponované, divákova empatie se tedy nemá čeho chytat a navíc mu to dost znesnadňuje i podivný rytmus uvnitř záběrů, respektive absence přirozenějšího rytmu uvnitř většiny záběrů. Připomínalo mi to kadenci vyskládávání nákupu z tašky. Celkový rytmus vyprávění je podobně zbytečně uspěchaný a monotónní, větší prostor kupodivu dostávají sexuální scény, přestože informační hodnotu mají po prvních pár vteřinách už zanedbatelnou. Snímek nenudí, mě osobně ale opravdu zaujala jen jedna sekvence asi kolem 5. minuty a dvě, tři scény v závěru. Už v průběhu filmu jsem dostal pocit, že je úplně jedno, nakolik je děj vůči skutečným událostem a charakterům věrohodný - i kdyby dokonale byl, stejně jsem se nenapojil, nevěřil jsem ničemu, nebylo mi to umožněno (když Olga řekla, že je otloukánek, překvapilo mě to - divák vlastně neví, jestli s tím může souhlasit, předešlý děj tak moc nepůsobí). Naopak jsem si představoval, jak velice silný by ten příběh byl ve formě povídky, aniž by se musela měnit jediná replika. Místo sledování pitvořící se herečky by si divák/čtenář dosazoval vlastní představy o tváři O. H. Je to vlastně taková "zfilmovaná beletrie", jenomže tím zfilmováním nic navíc nezískala. Naopak. (spoiler) Naprosto fascinující je pro mě scéna, kdy matka Olgy přijde poprvé po jejím činu domů. Z kontextu zatím nevíme, jestli o té události už ví. Přisedne si ke stolu k zbylým členům rodiny, o kterých také zatím nevíme, jestli o činu už ví. Z výrazů tváří se to s určitostí nedozvíme. Snad. Možná. Asi. Sedí všichni chvíli u stolu. A střih. Dokonale bezobsažná scéna. (21.03.2016)

Když jsem šla loni na zlínském Filmfestu na Olgu Hepnarovou, moc se mi do toho nechtělo. Nechtělo se mi do depresivního snímku. Navíc se překrýval s jiným filmem, který jsem vidět chtěla. Nyní s odstupem si to "sedlo". Pokud současní tvůrci sahají do minulosti, vždy se ptám, jestli není dost současných témat? V případě Olgy mi to ale nevadilo. O jejím činu se hodně mluvilo, ale nikdo púořádně nevěděl, proč to udělala. Vždycky to byla "ta ženská, co najela do lidí", jen málokdo z mého okolí znal její jméno nebo věk. A už vůbec nikdo netušil, co se jí mohlo odehrávat v hlavě. Zpracování poměrně náročného tématu se zdařilo. První polovina je téměž dokumentární nahlédnutí do Olžina života, nebýt jejich komentářů, jen stěží bychom odhadli, co si vlastně myslí. Poprvé se mi zdálo její okolí netečné. Teď vnímám za mlčením matky i působením psychiatra spíše bezradnost. Jde o zdařilou sondu do duše psychopata, která je nadčasová. Za mě nejvyšší hodnocení. (05.11.2017)

Co si budu nalhávat, místy to dalo zabrat. Poslední ženu, která v Československu dostala trest smrti, protože to s náklaďákem rozjela proti zastávce plné lidí, asi netřeba „představovat“. Ústřední postava vytváří zneklidňující chlad, uzlíček nervů, který nikdy nikam nezapadl, chvíli sebelítostivá, vzápětí nevypočitatelná. Odsoudit ji, soucítit, oboje najednou? To, jak tvůrci přistupovali k postavám, se mi úplně nezamlouvalo, dlouho jsem se nedokázal napojit, něco si v příběhu najít… Michalina Olszańska velmi dobrá, ale Český lev prostě ne, i když oceňuju, že slova tu nejsou potřeba. Jinak skvělá černobílá stylizace, odvážná Marika Šoposká. Zmíním i jakousi neuspořádanost či nedokončenost myšlenek. Přesto ambiciózní, proti proudu, překvapivě české. (11.01.2024)