Tri farby: Červená

Tři barvy: Červená je nejsympatičtější a patrně i nejlepší část Kieslowského barevné trilogie. Vedle vykonstruované Bílé a depresivní Modré je natočená poněkud odlehčeně a funkčněji. Scénář sice postrádá lehkost a přímočarost Kieslowského děl z 80. let, takže divák se k pointě, lépe řečeno smyslu celého příběhu dopracuje o poznání pracněji, ale hodně zachraňují herci, především Jean-Louis Trintignant, který své postavě soudce dal hned několik rovin a je radost jeho vyzrálé herectví sledovat v každé scéně, kde se objeví. Je to film o toleranci a o střetávání různých pohledů na život a svět kolem nás. Režisér záměrně konfrontuje postoje starého zatrpklého muže, který coby soudce zažil mnohé s optimismem mladičké půvabné a idealistické dívky...Celkový dojem: 80 %. (01.03.2009)

Poslední film, který Kieślowski natočil, je ukázkou toho, jak moc dobrým filmařem ve skutečnosti byl, ale také toho, že si byl vědom toho, že svými snímky vytváří něco většího, propojeného. V tom je krása jeho díla, kterou je možné jen obdivovat. A přitom se dokázal nad člověkem zamýšlet jako nikdo jiný - přístupně a komplexně. (08.03.2016)

Závěrečná část filmové trilogie Tři barvy a zároveň Kieslowského poslední film. Červená, to je bratství. Je to také soucit s bolestí druhých. Snímek obsahuje prvky známé z předešlých částí, dal by se označit za syntézu všech tří. Tato filosofická meditace je mistrovskou studií psychologie postav. Vypráví příběh mladé studentky-modelky Valentine a soudce v penzi, který odposlouchává telefonní hovory svých sousedů. Oba spojuje osamělost. Lze říci, že to jsou "spřízněné duše". Na pozadí se odehrává příběh mladého studenta práv Augusta, soudcova alter ega. Závěr je emocionálně vyhrocený, ale bez zbytečné klišovitosti. Ten všechny části trilogie symbolicky propojuje a dává jí tak zcela nový význam. Pro mě osobně jsou Tři barvy největší evropskou filmovou událostí 90. let. (07.01.2007)

To nejlepší na konec. Příběh penzionovaného soudce a mladé modelky je přímo proklatě strhující. To, co všechny části trojbarevné trilogie spojuje, jsou náhodná setkání a náhody vůbec. V Červené jich je dokonce tolik, že by vydaly na tři další filmy. Zatímco Valentině (Irene Jacob) se náhody jen ději, soudce (skvělý Jean-Louis Trintignant) je, dá se říct, přímo vytváří. Odposlouchává telefony svých sousedů, do jejich příhod si promítá vlastní minulost, přemýšlí o budoucnosti, a když k němu náhoda (?) zavane právě Valentinu, zamotá do sebe Kieślowski nitky všech příběhů tak umně a s takovým citem, že nevznikne nepřehledné a chaotické klubko, ale pevný provaz, po němž pak spolu se soudcem a modelkou dojdeme až na samotný závěr, kde nás čeká náhoda sice úplně poslední, ale zato největší ze všech. Klobouk dolů, protože od tohohle (troj)počinu jsem čekal leccos, ale tak zajímavé, silné, zábavné, poučné a přemýšlivé filmy tedy určitě ne.__P.S. „Mluvíme-li o osudu, pak bych poznamenal, že náhodu, zejména tu šťastnou, je třeba si zasloužit.“ Krzysztof Kieślowski (20.11.2011)

S tímto filmem jsem objevila skvělého polského hudebního skladatele Zbigniewa Preisnera. Jean-Louis Trintignant jako penzionovaný soudce versus mladá, krásná modelka a studentka v podání Iréne Jacob. Co mohou mít dva tak rozdílní lidé společného a proč si tak rozumějí? Možná je to tím, že oba mají rádi psy, možná tím, že jsou oba osamělí. Poslední díl Kieślovského trilogie je dobrý, stejně jako dva předchozí. (17.07.2020)