13. komnata

Životní osud této výrazné české herečky upoutává spíše šarmem a temperamentem své hlavní představitelky než režijním a tentokrát i moderátorským zvládnutím. Je to škoda, protože bytost tak líbezná a zřejmě silná ve své zjevné zranitelnosti i její osud nabízely mnohem více; v této souvislosti se mi vybavuje mimořádně zdařilá peterkovská třináctá komnata. (09.04.2010)

Tento příběh, jakkoliv podnětný ve svém obsahu, je v KOMNATĚ prezentován poněkud unyle. Vůbec nejproblematičtěji působí scéna Révaiova setkání s obětí někdejšího přepadení. Kýčovitý závěr do značné míry znehodnotil jinak poměrně přesvědčivé ztvárnění příběhu, na který nikdo, komu se kdy stal, nemůže být pyšný. (Nejvíc jsem mimo oběť litoval Révayovy rodiče.) (17.04.2010)

Pocházet z přísně vedené rodiny vždycky bývalo "ošajslich". Jana Andresíková, chodící zapečetěná pokladnice-komnata mnoha tajemství, která se navíc oddala extrovertnímu životnímu povolání, je toho umocněným příkladem. I v toto případě KOMNATA více napovídá než sděluje. Vztah k rodičům, bývalému manželi a zejména dceři patří k nejvýraznějším otazníkům. Více chválivých slov a větší pozornost bych věnoval i Andresíkové-umělkyni; podle mého názoru patří k výrazným českým herečkám a navíc je nadána tváří, na kterou se, když už byla jednou zhlédnuta, nezapomíná. (17.04.2010)

Myslím, že v tomto případě se tvůrcúm podařilo dotvořit kus kontaktu se známou osobností televizní obrazovky a představit ji jako pozitivní příklad zvládnutých značných zdravotních potíží a vyhnout se výkřikům o křivdách, nepřízni osudu, faktické či osudové nepostradatelnosti drog apod. Retková je přirozená, svá, silná v ovládání a sympaticky spontánní v zranitelných okamžicích. (28.12.2010)

Zdá se, že třináctou komnatou Jiřiny Šiklové je pozoruhodná lidská zralost, která se vyjevuje jako mimořádná osobnostní integrita. Řečeno hovorověji, je i ve svých letech "bohovskou babou", energií, se kterou velmi často nesouhlasíme, ale kterou potřebujeme. Úctu zasluhuje její vklad do protinormalizačního odporu. Nejen v těchto ohledech patří ke špičkám naší soudobé společnosti. (11.04.2010)

Přerovský slavík vždy - v mládí, středním věku i stáří - působil, ať už vstoupil kamkoliv, jako povodeň, jako očistná jarní bystřina, jako dar života. Spontánní lidství, které z něj vždy tryskalo, radost ze života, kterou byl prodchnut, zdánlivá nekomplikovanost námětů jeho písní, to všechno mohlo působit jako jednorozměrný optimismus, plochá póza, hluchý klas. Opak byl pravdou. Ve velkolepé galerii ostravského moravskoslezského regionu tento výrazný talent vždy zářil a vynikal; jeho blízkost s Jaroslavem Wykrentem v tomto ohledu mluví za vše a vřazuje ho do pozoruhodného celku k Marii Rottrové a Jarkovi Nohavicovi. Asi se nikdo nenadál, že šťastný - chtělo by se říci požehnaný - podnik, který právě Nohavica dal dohromady, resumující koncert OSTRAVO, OSTRAVO!, bude pro tohoto věčného mladíka-bohatýra, k nepoznání změněného přehršlí operací a chemoterapií, jedním z posledních vystoupení. Svůj statečný boj o život letos Pavel Novák prohrál. Prohrál ho však čestně a heroicky, s vynaložením všeho, co do něj příroda při jeho zrodu vložila. V naší vyprahlé současnosti zůstanou nejen jeho nezaměnitelné písně a neopakovatelný přednes, který jim propůjčoval jejich jedinečnou osobitost, ale i odkaz života a lásky k životu. Příklad statečného mužství a lidství všedního dne, nádherného manželského páru, skvělé rodiny, pro kterou její děda zůstává i poté v ní jako její součást, pojítko, symbol, výzva i přísaha. Upřímnost a vpravdě hanácká bodrost, se kterou si uvědomoval limity svého bytí, připomínají jiné velikány všedního dne - za všechny jmenujme jedinečnou slovenskou neméně heroickou zpěvačku Evu Kostolányiovou, jejíž život vyhasl před 35 lety v právě dovršených kristovských letech, nebo velkou moravskou zpěvačku Laďku Kozderkovou. Může se zdát, že pozitivno vyhaslo, zdušeno kalkulem a bezduchostí. Ale vatry nadčasového lidství planou dál a stále. I teď, i v této naší době. (04.09.2009)

Jana Kratochvílová byla vždycky šáhnutě svá. Vnějšek by ovšem neměl svádět k povrchním soudům. Za zdánlivou potrhlostí se skrývá citlivá žena s hlubokým citovým životem a ne zanedbatelnou uměleckou dráhou. Je-li v jejím případě čeho litovat, je to nedobrovolný exil, do kterého viditelně proti své vůli byla vehnána. A je-li jí co závidět, je to její partnerský vztah. Zřejmě jde oboustranně o životní lásku. Před kamerou to tak alespoň vypadalo. (21.11.2010)

V tomto případě bylo prokázáno jedno: že i ne špičkoví herci mohou být lidsky zajímaví a blízcí. O moc více - mám-li být upřímný - mne nenapadlo. Tím se pana Bareše nechci nijak dotknout. (21.11.2010)

Ve světle sdělených skutečností lze považovat celou Dvořákovu sportovní dráhu za vítězství vůle, houževnatosti, rvavosti v nejlepším smyslu slova nad neblahým neduhem, který by každému druhému víc než vystačil na zdůvodnění toho, proč se nevyplácí trvale trénovat a dřít. Obdiv se tak v tomto případě mění v zaslouženou úctu k muži, který zvládá nejen svou oslnivou dráhu, ale i rodinu, v níž se očividně - a zjevně velmi rád - sluní. (19.12.2010)

Mohu se jen připojit k názoru kolegy ihonzika, že v pořadu nejvíce zaujal jeho průvodce Rauvolf, zatímco protagonistka se jevila jen jako problematický vmetek žijící ve znamení uměle vytvářených potíží a problémů. Slova o rozmazlenosti a povrchnosti sdílím jen částečně, na druhou stranu je virtuálnost starostí mladé ženy z dobře zaopatřené rodiny až příliš zřejmá. Určitě se jedná o jeden z nejslabších pořadů tohoto volného seriálu. (18.12.2010)

Karel Vágner se v mnoha ohledech svým životním pohybem vymyká ustáleným klišé také tohoto pořadu. Způsob, jakým dokázal překonat svá neštěstí, je obdivuhodný. Můj dosavadní pohled na něj tato relace prohloubila. Slovo hrdina všedního dne - pochopitelně při vědomí toho, že podobných lidí jsou mezi námi stovky a tisíce - je asi pro život Karla Vágnera ten nejpřípadnější výraz. (04.03.2012)

Dokonale postižené téma vyjadřuje oslovená osobnost velmi vyváženě; vhodně volené otázky umožňují Pavlovi Novému držet rovnováhu recese s vážností i nepochybným smutkem. Celek vyznívá jako oslava života, lidské slušnosti, skutečné rodinné solidarity, funkčních a účinných hlubokých mezilidských vztahů. Zní to tak trochu jako frázovitý kádrový posudek nedávné minulosti, ale současně i jako přesná diagnóza nepochybně pozitivního lidství a modelového skutečného hrdinství a statečnosti našich tržně postmoderních dnů. Ptáme-li se, proč že a nač vlastně vůbec potřebujeme televizi veřejné služby, nabízí nám i tento pořad působivou varietu nezastupitelně kladné a navíc divácky vděčné odpovědi. (19.09.2009)

Nejen otcovská arogance, ale i přepjatá mateřská láska mohou vést k tragédiím i notně přezrálých dětí. Životní "sešup" vynikajícího mima a parodizéra, osudově závislého na matce-mateřské sani, by měla být pro všechny varováním. Milovat a starat se o své blízké, ale tak, aby láska k druhým nepřerostla postupně v nelásku k sobě samému. Čejkovi lze na jeho nesnadné a v mnohém opožděné životní cestě přát jen to nejlepší. Hlavně kuráž a nebojácnost. (28.12.2010)

"Provázkové" herectví nedokážu považovat za zanedbatelné. Liberecká rodačka dostala do života - lhostejno, jaké byly prvotní příčiny - poměrně slušnou nálož problémů. Své třinácté komnaty na rozdíl od jiných neřešila ani drogami, ani sebevraždami, ale svéráznou odpovědností, která je pro umělce typická. Jistota dvou - jak se zdá - dobře vychovaných dětí je asi nejlepší odpovědí na to, zda svůj bouřlivý život zvládá či nikoliv. (29.12.2010)

Každá doba potřebuje své hrdiny. Skutečné muže a opravdové ženy. Ty, kteří se neptají, zda, kudy a jak dál, co za to, ale prostě jdou. Ne každý může být hrdinou velkých dějinných okamžiků, ale každý, má-li vůli a houževnatost, může vítězit v tom druhém, pro každého dosažitelném hrdinství. Hrdinství všedního dne spočívajícím ve schopnosti zvládnout umění žít. Jiří Ježek svou parketu našel a vymezil slovy, že je rád za svou invaliditu, bez které by jen stěží objevil sám sebe. A dosáhl toho, čeho dosáhl. (29.12.2010)

Životní cesta Zity Kabátové patří k těm, které vzbuzují úctu i pohnutí. A to nejen proto, že, s nadsázkou řečeno, přežila sebe samu a svou dobu. Graciéznost, jemný humor, vzácný dar sebeironie, prvorepubliková noblesa, kterou nikdy nemusela hrát, protože se snad do ní narodila, to všechno se nemůže nevrýt do paměti a vzpomínek. Nejen muži nestárnou, paní Zito! (04.09.2009)

Všední život zajímavého muže, který vždy vědomě žil v mezích všednodennosti. Muže pracovníka, muže partnera, muže otce, muže zodpovědnosti. Život mužného muže. Dohromady to zní jako hodně triviální kolovrátek, jakoby to připomínalo tařka neopravitelný orchestrion z CHALUPÁŘŮ. Je to však jen povrchní dojem povrchního člověka. V Hemalově životě se tvůrcům medailonu o navenek konvenčně šedém životě podařilo objevit hned celou kupu pověstných hrabalovských perliček na dně. Pevnou, soudržnou rodinu, šlechetnou velkorysou ženu, a podle všeho skvěle vychované, rovněž zodpovědné děti. Nelze nepominout úsměv a nadsázku nadhledu, se kterým tento stále krásný muž pohlíží na nesnáze a strázně svého dosavadního života. Jen zprostředkovaně můžeme tušit, kdo koho a kolikrát vlastně během manželství podržel; jisté je, že slova vzájemnost a solidarita oběma říkala a říkají mnoho. Není to červená knihovna, je to skutečná učebnice skutečného života kohokoli z nás; jsou to ty meze, mety a ideály, na které dosáhneme, vynaložíme-li dost vůle a statečnosti - ne té heroicky hrdinské, ale té všednodenní občanské - ve směru svého trvale udržitelného života. Tato poloha je skutečným novem v půlstoleté historii českého televizního vysílání; společenskost intimity, kterou vyzařuje, připomíná ze všeho nejvíc jiného pohodáře českých novodobých dějin: tragického velikána Karla Čapka, jeho Dášeňku, Pudlenky, zahrádku. Připomíná nadčasově skutečnou, protože lidskou velikost našeho většinového plebejského češství, jeho schopnost umění života, umění žít. To, čím jsme v minulosti nejen sobě, ale i světu mohli imponovat snad nejvíc. (05.09.2009)

Životní cesta Tesaříkových byla mimořádně komplikovaná. Způsob či přístup, který zvolila průvodkyně, byl mimořádně šťastný. Monumentálnost se neutopila v alkoholismu a tragédie v radosti ze života. Hrůzný - hrůzný ve své překvapivé všednodenní tragičnosti - byl nečekaný bratrův skon. Na jednu rodinu je to neštěstí, které by porazilo i vola. Žít a tvořit s tímto vědomím je mimořádné. Je to skutečná občanská statečnost všedního dne. Jiná než tuto představu fráze navozující charakteristika mne prostě nenapadá. Ale snad alespoň poněkud zrcadlí mou nelíčenou úctu k tomuto protagonistovi hanspaulské subkultury. (26.09.2009)

Jsou osudy, jejichž přesné postižení umožní pochopit, jak asi musejí vypadat látky, ze kterých čerpá spisovatel nebo vůbec umělec pro svá díla. A jak mnohotvárná a obtížně postižitelná je autentická skutečnost. Jak se dokáže vzpírat jinak bezchybným schématům a zobecněním. Zásada, že každý člověk je tak trochu svět pro sebe, i takovým příběhem dostává své další opodstatnění. U Jana Pohana je nutno ocenit, že se dokázal z takových věcí usebrat a zůstat plnohodnotným člověkem. V hierarchii lidských údělů, štěstí i neštěstí, složil svou státnici ze života na výbornou, i když některé kamínky mozaiky jeho osudu zůstaly nevyjasněny. Zejména to platí o osudech jeho adoptivních rodičů i jejich matky, Pohanovy skutečné babičky. Propast mezi dětinskostí a dospělostí nemohla být postižena dokonaleji. Je dobře, že tento velmi volný seriál lidských osudů není vykládán jako celek. Různost zpracování jednotlivých komnat i rozmanitost osudů, které pojednává, si to podle mého názoru přímo vynucují. (28.09.2009)

Připojuji se ke stanovisku, že bez ohledu na názory na Vávrovu činnost a její dosah skutečnosti, které zasáhly tak zdrcujícím způsobem do jeho života, i způsob, jakým se jim postavil, nutí k úctě a strhují k povzbuzení. Názorové rozdíly jsou totiž jedno a úcta a podpora bližního v tíživé životní situaci druhé. Obdiv si zaslouží i jeho druhá žena, za jejímž vnějšově věcným projevem se bezpochyby tají bol a vřelost srdce. Janu Vávrovi držím palce. (03.10.2009)