Martina Růžičková

Žokejka Martina (52) to neměla lehké. Manžel ji opustil a zadlužil, štěstí našla u herce Rudolfa Jelínka (80). "Koně mi přivedli lásku!"

Žokejka Martina našla svou lásku u koní... (Aha! - Petr Podroužek, archiv M. Jelínkové)

20. ledna 2016 • 05:00
Poprvé seděla na koni ve dvou letech, tehdy to byl ale ještě houpací. Dnes už má za sebou šest startů na Velké pardubické. V roce 2014 doběhli s dvanáctiletým hnědákem, anglickým plnokrevníkem Rubínem, do cíle patnáctí. Žokejka Martina Jelínková-Růžičková (52) neměla lehký život, tu pravou lásku našla až nedávno. Za manžela si vzala o osmadvacet roků staršího herce Rudolfa Jelínka (80). S ním se seznámila, jak jinak, u koní…

„Dětství jsem prožila bez tatínka, takže bylo smutné. Zemřel, když mi bylo šest, byl pro mě parťákem, uměl vše zařídit. Vždycky něco vymyslel, abychom se měli dobře. I když už není na světě, dodnes je mi oporou. V duchu se o něj opírám, chovám se tak, aby se za mě nemusel stydět. Kdyby ale žil a pomáhal mi, možná bych ani pardubickou nikdy nejela. Takto jsem se musela osamostatnit a pustit do všeho sama, protože mi nic jiného nezbývalo. Všechny poháry a věnce bych ovšem vyměnila za to, abych rodiče zase měla,“ říká Martina. Televizní dostihy viděla poprvé v osmi letech, v televizi. Pamatuje si dodnes, že v Chuchli vyhrál Josef Šacha. Přestože ještě v první třídě chtěla být kuchařkou, tenkrát doma oznámila, že půjde ke koním. Její maminka se tomu smála, protože měla o budoucnosti své dcery zcela jiné představy a navíc bydleli v pražském paneláku. A tak Martina chodila ke koňům zpočátku potají. Ve stájích se při práci pořádně zapotila, než si koně mohla aspoň pohladit. „Užili jsme si to ale daleko více, než dnešní děti, které si v jezdeckých potřebách koupí, na co si vzpomenou, jdou si zajezdit, kdy si vzpomenou, a koně mají už připravené,“ poukazuje na rozdíly mezi svými začátky a dneškem Martina.

Její maminka se nikdy nesmířila s tím, že je dcera u koní. „Strašně se o mě bála. Při závodech seděla vždy doma s hlavou v dlaních a čekala, než jí zavolám z budky, že jsem v pořádku. Chodila jsem navíc kvůli koňům i za školu. Učitelka si mámě stěžovala, že se bojím fyziky, jenže to nebyla pravda. Kdybychom fyziku měli třeba pátou hodinu, stihla bych ji. Když ona ale bývala zrovna v pondělí a ve čtvrtek ráno, kdy se trénovalo,“ směje se Martina, která se už v té době potkala v Chuchli se svým budoucím manželem, hercem Rudolfem Jelínkem. „Tehdy tam docházel, aby si oprášil jezdecké zkušenosti před natáčením filmu Rukojmí z Bella Vista. Říkala jsem si, jak je to krásné, když prožívám tři zážitky současně – jsem za školou, na koni a ještě s Jelínkem. Jak já si to užívala. Na rozdíl od něj jsem ale na to nikdy nezapomněla,“ usmívá se Martina. 

Ani pády ji neodradily
Hned v prvním závodě spadla z koně, se kterým na start nikdo jiný nechtěl. „Té kobyly se mnozí báli a tvrdili, že se nenechají zabít, tak jsem se šla nechat zabít já. Srazil mě ale nakonec jiný, volně pobíhající kůň bez jezdce. Byla to strašná rána, nemohla jsem potom ani chodit, takže se mi většina smála. Koňaři říkali, že jsem bez šancí, protože jde o tvrdý sport a holka bez tatínka se nemůže prosadit.“ Jenže Martina se rozhodla všem ukázat, jak se mýlí. „První vítězství bylo něco překrásného. Předcházelo mu nepříjemné zranění po nakopnutí koněm. Noha šla do sádry, držela jsem přísnou dietu, abych bez pohybu nepřibrala. Vyrobila jsem si speciální botu, která mi simulovala dopady za jezdeckými překážkami. Na kole jsem potom skákala z obrubníku, aby si noha zvykla a vydržela zátěž. Sádru jsem si podvodem nechala sundat ještě před startem závodu. Nohu jsem rozcvičovala ve vaně s horkou vodou, přesto jsem kulhala a pro bolest jsem ani koně nemohla vést. Do závodu v Karlových Varech jsme s koněm Pedro ale i tak vyrazili. Celou svou váhu jsem přenášela na pravou nohu. A dostih jsme nakonec vyhráli. To jsou okamžiky, které člověka nakopnou,“ říká Martina, která od té doby měla mimo jiné také třikrát zlomenou páteř i rozdrcenou kyčel. Překážkový sport je drsný a nevyzpytatelný. Vztahy mezi rovinovými jezdci a překážkovými jsou nesrovnatelné. „Rovinoví jsou pro nás fajnovky. Kluci na překážkách bývají hrozně fajn, protože ví, že jednou mohu vyhrát a podruhé skončit na zemi, stejně jako oni. Dnes si už dávají trochu pozor na to, aby se mi něco nestalo, protože s nimi jedu jako Růža, která je vozila v kočárku a kupovala jim nanuky.“

Více na https://www.ahaonline.cz/clanek/aha-pro-zeny-vase-pribehy/116062/zokejka-martina-52-to-nemela-lehke-manzel-ji-opustil-a-zadluzil-stesti-nasla-u-herce-rudolfa-jelinka-80-kone-mi-privedli-lasku.html?utm_source=ahaonline.cz&utm_medium=copy