Vlčí děti

Přesně ten typ filmu, u kterého si děti užijou barvy, legraci a hravost, ale dospělí přitom sedí při sledování občas jako přikovaní a se skelným pohledem se marně snaží udržet slzy dojetí. Jenže to není žádným prvoplánovým citovým vydíráním, ale podobně, jako je tomu třeba u některých filmů studia Ghibli, i zde má člověk pocit, že se mu chce brečet prostě jen tak, protože život je zároveň tak krásný a někdy tak strašně smutný. Občas plný barev, ale občas vám v něm převládne jen ta šedá, nebo černá. Občas jste šťastní, jindy máte pocit, že vás ta tíha existence a smutku zadupe do země. A přesně takový je tenhle film. Ukazuje vám krásu, která je schovaná i v tom největším smutku, jaký člověk prožívá. A ukazuje lásku, která v tomto případě překoná opravdu úplně všechno. To a ještě mnohem víc je zabaleno do hávu kouzelné animace a mně nezbývá, než shrnout film jedním slovem - NÁDHERA! (12.05.2020)

Film, který jsem viděl nadvakrát, protože poprvé jsem ho po pár minutích vypl, protože jsem byl přítomností romantiky a vlkodlaka zároveň natolik vyděšen, že sem nemohl pokračovat. Pak se mi dokonce podařilo dokonale zapomenout, že tenhle film existuje, tak jsem si ho znovu stá... Pořídil a díky za to, ono to totiž naštěstí není vůbec špatné, vlkodlakům navzdory. Záběry na malé chlupáče byli roztomilé, děj docela zajímavý... Ale ne natolik, aby zamaskoval lehkou rozvleklost děje a ne ve všech fázích příkladnou atmosféru, která mohla být tu tísnivější, tu zas laskavější, nebo melancholičtější, naštěstí je ale závěr, ač očekávaný a nijak nepřekvapující, natočený zdařile a z předchozího děje si bere jen to nejlepší. PS: tohle anime má nejúchvatnější záběr na lišku všehomíra. (30.10.2013)

Absolútne nádherná záležitosť, ktorú by som sa nebál postaviť vedľa toho najlepšieho z dielne Ghibli. Tvorba Mamoru Hosodu mi dokázala učarovať už viackrát, týmto nečakaným klenotom ma však totálne odzbrojil a definitívne tak v mojich očiach potvrdil status jedného z najtalentovanejších tvorcov japonského animovaného filmu súčasnosti (10/10)! PS: Vôbec by som nebol proti, ak by sa Hosoda nakoniec skutočne chopil nedokončeného animáku Dreaming Machine od zosnulého génia Satošiho Kona. (13.04.2020)

[3,5*]     "Prečo je vlk vždy ten zlý?"     Veľmi príjemné prekvapenie, aj vzhľadom na to, že som po Chlapcovi vo svete príšer (2015), ktorého som videl skôr, už takmer nad Hosodom zlomil palicu. V tomto prípade ma výtvarná stránka doslova uchvátila - nádherne je vykreslené hlavne prostredie, či už ide o mesto, alebo o prírodu, či je slnečno, prší, alebo je všetko zasnežené. Čo je ale ešte dôležitejšie, tento film má aj pútavý a nápaditý príbeh, ktorý je naplnený ľudskosťou (hoci pri tom zvieracom motíve je toto označenie trochu sporné) a má dokonca aj svoju hĺbku. Postavy príbehu pôsobia veľmi sympatickým dojmom a veľmi ľahko sa s nimi dá stotožniť. Hlavnú hrdinku Hanu, milé a neustále sa usmievajúce žieňa, musíte pre tú jej ohromnú húževnatosť obdivovať a tuho jej držať palce v jej nesmierne náročnom úsilí (to, čím si musela prejsť pri výchove svojich detí, je len veľmi ťažko predstaviteľné). Jej "hyperaktívne" deti Yuki a Ame sú zlaté (tie Yukine výbuchy zlosti nemajú chybu), navyše je aj výborne stvárnená ich psychológia spolu s ich odlišnými povahovými črtami (Yuki je silne impulzívna, Ame zase utiahnutejší a hĺbavejší). Obe postavy prechádzajú zaujímavým vývojom, keď sa viditeľne formuje ich pohľad na svet a postupne v nich dozrieva rozhodnutie, na ktorú stranu sa prikloniť. Je pravdou, že tu a tam to dejovo trochu zaškrípe (občas príde nejaký zvrat, ktorý až tak nedáva zmysel), ale sú to skôr drobnosti, ktoré sa dajú odpustiť. (05.11.2023)

Byla tam... spousta sněhu a deště, romantických záběrů a melancholické hudby. Bylo to příliš realistické, než abych se nechala „unést“ a příliš padlé na hlavu, než abych s hrdiny sympatizovala. Když se mi při sledování mísí pocity „WTF“ s „tak už umři“, něco není v pořádku. A je to nejspíš můj výběr sledovaných filmů :D (03.12.2013)